MIOVSKÝ: Média nedokáží zacházet s tématem návykových látek

Média jsou jedním z klíčových témat moderní adiktologie - stále více zřejmý je například fakt, že efektivní drogová politika není bez médií možná a že veřejné mínění a jeho vliv na politiky je zásadní pro její další vývoj,  říká doc. Michal Miovský, absolvent MU a vedoucí Centra adiktologie při Psychiatrické klinice 1. LF UK

Na konferenci o diagnostikování v psychoterapii, kterou pořádala katedra psychologie Fakulty sociálních studií MU, jste mluvil o stigmatizaci skrze média, konkrétně v oblasti drogových závislostí. Proč jste zvolil zrovna toto téma?
Média jsou jedním z klíčových témat moderní adiktologie. Stále více kolegů v zahraničí si uvědomuje, že porozumění masmédiím je pro nás důležité. Důvodů je mnoho. Stále více zřejmý je například fakt, že efektivní drogová politika není bez médií možná a že veřejné mínění a jeho vliv na politiky je zásadní pro její další vývoj.

V čem tedy média podle vás v oblasti adiktologie selhávají?
Není možné a dlouhodobě udržitelné, aby média zacházela s tématem návykových látek tak, jako zacházejí doposud – mám tím na mysli nevyváženost, časté používání chybných, zastaralých nebo hrubě zkreslených informací z výzkumu a podobně – a posilovala ve veřejném mínění některé zcela scestné a populistické názory. Ještě více tragické pak je, když v médiích vidíte úmyslně zkreslené a manipulativní výroky a hodnocení. Hospodské řeči typu „Proč bychom měli cpát peníze do alkoholiků a feťáků, když si za to mohou sami“ jsou mimo jiné důsledkem špatného mediálního obrazu našeho oboru.

Můžete dát konkrétní příklad?
Pacient léčící se na obezitologickém oddělení není od adiktologického pacienta ničím zásadně odlišný – u obou hraje značnou roli genetická zátěž, u obou je klíčová primární rodina v chování a vzorech, oba jsou formováni reakcí okolí, vrstevníků a školy, oba mají v léčbě problém zvládat kompulzivní chování, které narušuje léčbu, oba vědí, co jim škodí a co by neměli dělat, a oba vidí důsledky svého chování, a přesto obtížně hledají motivaci k léčbě. Oba také musí pro úspěšnou léčbu změnit životní styl a své návyky a jejich léčení není zadarmo. Přesto v rámci mediální diskuse nikdo stále dokola nezpochybňuje úhrady léčby jedněch, ani nemá tak zvláštně silnou potřebu tuto skupinu pacientů dehonestovat – zatímco u druhých je tato otázka „na mediálním stole“ téměř permanentně.

Funguje podobná stigmatizace médii v takové míře i v zahraničí?
Samozřejmě. Situace je v rámci EU velmi podobná ve všech zemích. Ne všude se tímto seriózně zabývají a ne všude například existuje tak otevřená diskuse jako u nás. Jsou státy, kde je více než u nás zřejmá ideologizace tématu i mezi odbornou veřejností. Je fascinující sledovat například nizozemskou nebo švýcarskou zkušenost a vedle toho vidět to, co předvádí Itálie nebo občas Španělsko. Právě na příkladu Nizozemí a Švýcarska vidím, jak moc se musíme učit v práci s veřejností, vedením veřejných diskusí a připomínáním, že návykové látky patří mezi skupinu současných problémů naší společnosti. Každý má svůj díl odpovědnosti a nevyřeší to „někdo, tam a někdy“, ale musíme to řešit „my, zde a nyní“.

Provedli jste výzkum Drogy a česká média. Jaké byly závěry?
Mezi nejobvyklejší „nešvary“ patří nevyváženost informací, dezinterpretování výroků odborníků nebo výsledků výzkumu, nedodržování zcela běžných postupů (například autorizace), záměrná neadekvátní zveličování s cílem upoutat pozornost za každou cenu, tematická selekce zkreslující obrázek o reálných problémech a naopak důraz na zástupné problémy. Časté je propojování nesouvisejících témat a vytváření pseudoproblémů. Typické to je například u konopných drog u tématu takzvané vstupní drogy. Zde analýza ukázala, že média za přispění některých politiků, policistů a bohužel někdy též kolegů z prevence a léčby vytvořila pseudoproblém. Ten ve vztahu ke konopí je jedním z nejfrekventovanějších problémů vůbec, přičemž jeho reálný význam je v současnosti v této podobě prakticky nulový.

To jsou ale problémy, s nimiž je možné se setkat v médiích obeně.
Ano, je to pravda, ale málokterá oblast je současně tak společensky citlivá a sledovaná, jako je právě adiktologie. Málokde si také novináři dovolí to, co zde. Málokterý kolega si je schopen tuto situaci ve svém oboru představit – my ji ale zažíváme dnes a denně. Řešení vidím v dialogu – odborníci, pacient i širší veřejnost musí být aktéry tohoto dialogu, ale je nutné vědět, kde má tento dialog limity a pro jaká témata je vhodný či nutný.

Oslovili jste některá média, navrhli jste nějaký systém spolupráce?
Ano, udělali jsme dokonce i seminář pro novináře. Problém je tu ale jiný – současná ekonomická situace v médiích vylučuje specializaci novináře a nutí jej k velmi rychlé a většinou také povrchní práci. To je jeden z hlavních problémů. Setkáváme se tak spíše s výjimkami a nadšenci, které to prostě zajímá a chtějí o oboru něco vědět a mají zájem o systematickou spolupráci. Takové výjimky jsou, ale je jich málo. Zbytek se utápí v nezájmu a výsledkem jsou pak bohužel pro mě dosti skličující výsledky, jaké měla i naše studie.

Komunikujete s novináři přímo?
Je to nutnost. Mám velmi dobré i velmi špatné zkušenosti. Obvykle je možné rychle poznat, koho máte proti sobě, ale přesto se tomu lze jen těžko bránit. I když někdy vím, že mluvím s novinářem, kterého to vlastně nezajímá a má na věc už předem „hotový“ a někdy značně „zvláštní“ názor, přesto se s ním většinou snažím komunikovat a vyjít mu vstříc. Často jsem ale až zaskočen tím, jak věrně může novinář odrážet právě ty zmíněné „hospodské názory“. Jeden z mých kolegů dokonce zažil něco takového přímo „naživo“ v rozhlasu. Sám jsem pak na sobě něco podobného zažil v televizi. Tam se se mnou začala moderátorka v zákulisí „do krve“ hádat, že to přece nemohu myslet vážně, abych o kuřácích a lidech užívajících dlouhodobě kvanta tlumivých léků bez předpisu a adekvátního důvodu uvažoval stejně jako o uživatelích ilegálních návykových látek.

Snažíte se o zpřístupnění výsledků vědeckého výzkumu široké veřejnosti a médiím?
Více popularizovat vědu vnímám jako náročný a nutný úkol. Veřejnost se musí více dozvídat o naší práci a rozumět alespoň základním principům těch výsledků. Ve Spojených státech nikdo nepochybuje o nutnosti PR pracoviště a výsledků výzkumu. Všichni chápou, že bez toho to nejde. Nechci, aby to vyznělo nějak pateticky, ale prostě dostáváme na naši práci peníze a naší povinností je, aby byla efektivní. V mém vidění věci bychom měli zkoumat reálné a praktické problémy a přinášet návrhy na jejich řešení a informovat o tom veřejnost, a tím ji do problému více angažovat. Základní výzkum mohou dělat jen ti nejlepší z nejlepších. Já preferuji kvalitní aplikovaný výzkum a na témata základního výzkumu v našem oboru pomýšlím jen velmi opatrně. Myslím, že situace v ČR je tak trochu zvláštní v tom, jak je mnohými pracovišti téměř až opovrhováno aplikovaným výzkumem. Přitom pokud se pak člověk podívá na výsledky daného pracoviště a zasadí je do mezinárodního kontextu, je někdy až směšné, že mnohá tato pracoviště nesnesou srovnání ani s kvalitním aplikovaným výzkumem v dané oblasti v zahraničí. Tak bych dopadnout s naším pracovištěm prostě nechtěl.