Jak jste se dostala ke studiu medicíny? Jste z lékařské rodiny?
Má maminka je zdravotní sestra, takže už jako malá jsem byla ve špitále pečená vařená. Ještě na gymnáziu jsem se rozhodovala, jestli mám jít studovat jazyky, nebo medicínu. Nakonec vyhrála medicína a do prvního ročníku jsem nastoupila v roce 1989.
Dnes děláte medicínu v jedné z nejodlehlejších a nejdrsnějších částí ČR, takříkajíc na českém Klondiku, na Jesenicku. Co vás do těchto končin zavedlo? Nechybí vám kina, restaurace, divadla?
Po absolvování univerzity jsem se vrátila do svého rodného města a nastoupila do jesenické nemocnice, nejdříve na LDN (Léčebnu pro dlouhodobě nemocné – pozn. red.), kde jsem byla asi půl roku, a poté jsem pracovala deset let na interním oddělení. Musím říct, že to byla jedna z nejlepších životních zkušeností. Byla to všeobecná interna a měli jsme skvělého primáře, který dával každému naprostou volnost. Pracovali jsme zcela samostatně, již po půl roce každý absolvent začal sloužit, a pokud se člověk snažil, dostal se k jakýmkoli lékařským výkonům, které tamní vybavení dovolovalo. V srpnu 2005 jsem začala pracovat na obvodním středisku v Javorníku, což je malé městečko, asi 30 kilometrů od Jeseníku směrem k polským hranicím. Jak už jsem říkala, jsem rodačka z Jeseníku a část dětství jsem trávila nedaleko Javorníku, tudíž jsem se vrátila do svého rodného kraje. Musím přiznat, že po návratu z Brna zpět do Jeseníku to byl trochu šok. Vrátíte se z víru velkoměsta do kraje, kde lišky dávají dobrou noc a kde v osm hodin večer na ulicích téměř nikoho nepotkáte. Pak člověk přemýšlí, jestli mu nechybí ten studentský život, ale jen do té doby, než začne pravidelně v šest hodin ráno vstávat a má šest až osm nočních služeb měsíčně. (směje se)
Praktická lékařka Andrea Adamcová působí v jedné z nejodlehlejších a nejdrsnějších částí Česka - na Jesenicku. Foto: Archiv Andrey Adamcové.
Nemyslím si, že by to byli drsní horalové. Lidé tu mají hory za humny a řada z nich nikdy nebyla na Pradědu či na Šeráku. (směje se) Je to drsný kraj s velkou nezaměstnaností a s poměrně dosti věkově pokročilou populací. Je zde spousta různých přistěhovalců – Řekové, Rumuni, Slováci, také spousta Romů, najdete i negramotné. Ale musím se přiznat, že jsem ten typ člověka, který dá přednost malému městu, kde je monitorován každý váš pohyb a často postrádáte soukromí, před naprostou anonymitou velkých měst, kde jsou lidé k sobě navzájem lhostejní, nikdo se o nikoho nestará, byť je to člověk, který například potřebuje lékařskou pomoc…
Jak se díváte na koncept rodinného lékaře, tedy někoho, kdo léčí i tři generace lidí v jedné rodině, kdo nerozlišuje pediatrii a všeobecné lékařství pro dospělé, kdo zná celou rodinu a historii problémů jejích členů? Není takový rodinný doktor univerzálnější a použitelnější, než když každý člen rodiny má „svého“ doktora?
Nemůžete fungovat jako rodinný lékař, pokud dobře neznáte zázemí rodiny, a k tomu samozřejmě potřebujete informace. A to je na vesnici mnohem snadnější než ve městě. Ale z praxe mohu říct, že při současné administrativě, která celou práci praktického lékaře pro dospělé i pro děti provází, by bylo nadlidským úsilím pracovat jako několikagenerační lékař.
Máte džíp a jezdíte bez ohledu na počasí, sníh a déšť za svými pacienty po roztroušených vesničkách? Nebo oni jezdí k vám?
Do práce denně dojíždím. Mám služební Škodu Octavii combi a hned první zima v roce 2005 si mě „vychutnala“. Kolikrát jsem si myslela, že do práce nedojedu. Zdolávat dvoumetrové závěje, sněhové jazyky nafoukané z polí, přejet jedno horské sedlo se zablokovanými kamiony a to vše na třiceti kilometrech, to byl opravdu zážitek. Někdy se stalo, že pacienti do ordinace prostě nedojeli, neměli jak. Sníh jim to zkrátka nedovolil. Zato jaro a podzim jsou v Rychlebských horách okouzlující a to se opravdu při každé cestě kochám. V létě občas jedu do práce na kole. Ze začátku byli pacienti trochu zděšeni, když jim čekárnou procházela lékařka v přilbě a klapala „zámky“ na cyklistických botách, ale teď už si zvykli a docela mi fandí. Sport je pro mě asi ta nejúčinnější relaxace. Miluji cyklistiku, běh, hory a turistiku.
Vy asi dobrodružství cíleně vyhledáváte?
Právě proto jsem s přáteli vyrazila na šestnáctidenní trek do Nepálu. Abych upřesnila, naším cílem byl základní tábor pod Jižní Anapurnou. Během šesti dnů jsme vystoupali do výšky asi čtyř a půl tisíce metrů s veškerým vybavením na zádech a s trekovými holemi v ruce. Byla to krátká doba, ale o to větší množství zážitků, naprosto nepopsatelných. Ten střet dvou světů, kdy na jedné straně máte technicky vyspělou civilizaci a proti tomu svět vysokých hor a úžasného klidu a pohody, kde nikdo nikam nespěchá, za ničím se nežene. Lidé žijí jen z toho, co si vypěstují či vyrobí. Mimochodem, najít mezi Nepálci otylého je jako hledat jehlu v kupce sena. Ale je to také svět chudoby, nevzdělanosti, kde jakákoliv péče, například lékařská, je jen iluzí.
Byla toto vaše první vysokohorská expedice?
Expedice tohoto typu byla mou první, nicméně výšku čtyř tisíc metrů jsem již pokořila v roce 2000 v Coloradu, výstupem na Mt. Elbert.
V současnosti jde do Parlamentu ČR návrh reformy zdravotnictví. Jakou změnu byste nejvíce uvítala ve své praxi na Jesenicku?
Aby zůstala zachovaná nemocnice v plném rozsahu, protože té teď běží doslova o život.