Doc. PhDr. Aleš Sekot, CSc. (1947) je jedním z mála českých odborníků na oblast sociologie sportu. Vyučuje na Fakultě sportovních studií a na Pedagogické fakultě se věnuje školení domácích i zahraničních doktorandů. Přednášel na univerzitách v Bulharsku, Turecku a Portugalsku. Zajímá se i o stále aktuálnější problematiku interkulturní komunikace. V jeho rozsáhlé vědeckovýzkumné a publikační činnosti se objevuje zejména téma globalizace a násilí ve sportu. Je vášnivým cyklistou, upřednostňuje outdoorové sporty.
Čím se zabývá sociologie, si většina lidí asi dovede představit. Co je ale předmětem sociologie sportu?
Jde pravděpodobně o jednu z nejmladších sociologických disciplín, protože sport byl dřív jakýmsi hájemstvím, které společností příliš nehýbalo. V posledních dvaceti třiceti letech však pozorujeme, že sport hraje stále důležitější roli v životě celé společnosti. Prorůstá politiku, ekonomii, kulturu, masová média – prostě všechno. Z toho důvodu si ho musí začít všímat i sociologie. Myslím, že kdybyste chtěli dneska mimozemšťanovi ukázat, v jakém světě žijeme, tak ho klidně můžete nechat podívat se na fotbalový zápas či prestižní atletický mítink a tam uvidí téměř všechno. Svět, ve kterém se cení výkon a vítězství a přehlížejí se cesty k jejich dosahování. V tom mě to baví, a proto si myslím, že je sport pro sociologii zajímavý.
Problém dnešní společnosti je ten, že máme k dispozici stále více volného času a také více možností, jak ho využívat. Což ovšem nutně neznamená, že to na nás má pozitivní dopad. Jsme totiž posedlí zážitky. Už dávno netoužíme po ledničkách a autech, protože jsou na trhu snadno dostupné. Za každou cenu se snažíme dosáhnout něčeho, co nás vytrhne z každodennosti. A to sport průměrnému člověku docela dobře nabízí. Jenže provozovat sport se zdá většině dnešních lidí příliš náročné. Ono dobrat se k těm silným zážitkům skrze vlastní sportování není vůbec snadné. A my dnes chceme všechno hned teď. Takže se na sport především díváme – je to proto zdaleka nejmasovější zábava. Je to jedna z mála věcí, při jejichž sledování máme pocit, že skutečně o něco jde a že je to autentické. Je tam napětí, násilí, a dokonce i krev.
To není tak úplně snadno zodpověditelná otázka, ale sport je určitě tak zajímavý proto, že je takový, jaká je společnost. Všechno, co je ve společnosti dobré nebo špatné, se v něm odráží. Společnost je dnes posedlá mediálními ikonami, vítězstvím a odměnou. To všechno jí sport dává. Navíc je na rozdíl od běžného života nebo třeba politiky, která se už také změnila v masovou zábavu, pro diváka přehledný a srozumitelný. Pravidla jsou jasně daná. Celý zápas vidíte zřetelně před sebou.
Zmínil jste násilí ve sportu. To je jedno z témat, kterým se zabýváte. Co nás lidi tak baví na násilí?
Žijeme v neskutečně bezpečném světě. Všichni se už od dětství pojišťujeme proti úrazu, protože máme strach, že si něco uděláme. Pořizujeme si penzijní připojištění, protože máme strach, že nás ve stáří nikdo nepodpoří. Uzavíráme životní pojistku, protože máme strach, že umřeme brzy. Ale přitom toužíme po tom zažít napětí a nebezpečí. Všichni jsme přece rádi, když se naši hrdinové při závodech Formule 1 srazí a převrátí. Sport se na první stránky novin nejsnáze dostane, právě když dojde k nějakému konfliktu na stadionu.
Dá se tedy říct, že lidé ve sportu hledají nějaký únik ze všedního života?
Sport je taková záklopka, kterou se někteří členové společnosti zbavují určitých přetlaků. Sport je pro lidi ideálním prostředkem, protože se tam soupeří a lidé tam mohou promítat různé své aspirace – ať už politické, ekonomické či jakékoliv jiné. Umožňuje nám to dělit svět na my a oni. Nemáme už války, nebo aspoň ne takové, které by se nás bezprostředně dotýkaly. Sport nám umožňuje najít si nepřítele. Není pro to žádný racionální důvod, ale je to prostě v nás. Proto je ve sportu tolik násilí, ale samozřejmě se to liší sport od sportu.
Asi by se dalo říct, že můžeme být rádi, že takovou záklopku máme, ale to nás ještě nezbavuje povinnosti ji nějakým způsobem regulovat. Ono to ale není nic, co by ve sportu bylo nějak samo o sobě zakódované. To si tam jen hledají lidé, kteří si neumějí najít jinou cestu. Dneska už nechodíme do kostela, nevymezujeme se politicky, ale na stadionu, kde jsou dresy a symboly a vlajky, najednou vidíme krásný binární, polarizovaný svět. A zejména ti lidé, kteří nejsou nikde ukotvení, jsou do toho přímo vtažení. To je velmi jednoduché stát se slávistou nebo sparťanem.
Tím se dostáváme k tématu ultras nebo-li extrémních, zejména fotbalových fanoušků. Ví se vůbec, kdo jsou tito lidé? Z jakých přicházejí sociálních vrstev?
Je na to řada výzkumů a dělali jsme některé i tady na fakultě. Obecně vzato se má za to, že tito fotbaloví násilníci jsou většinou lidé ve svém okolí nevážení, bez kontaktů, bez rodinného zázemí a pevnějšího ukotvení ve společnosti a právě kolektiv ostatních fanoušků se stává jejich zázemím. Žijí pouze v okamžiku extatického prožitku na stadionech. Ukazuje se ale, že tohle je hodně zjednodušený pohled. Spousta těchto lidí totiž nemusí být nevzdělaných, nezaměstnaných a neukotvených. Není jich mnoho, ale už se rýsují jako jasný prvek a jsou to lidé, kteří mají slušné zaměstnání a třeba i dobré postavení. Jenže mají nesmírnou touhu prožít něco nebezpečného a nevšedního. Žijí proto dvojím životem a nikdo netuší, že v kanceláři se pod bílou košilí a kravatou skrývá někdo, kdo si dvakrát týdně vezme okované boty a barevnou šálu a jde se vybít, aby byl srovnaný a mohl žít spořádaně.
Jak tito extrémní fanoušci hodnotí sami sebe?
Pro většinu těchto ultras existuje jen jejich klub. Nezajímá je už ani hra jako taková. Oni hře vlastně ani nerozumějí, jsou zcela neobjektivní a sami sebe vidí jen skrz klub. Když vyhraje, tak jsou vítězové. Když prohraje, tak mají pocit, že svět skončil. Svět se přitom nepohnul ani o milimetr. Vrcholový sport je možná úžasný, ale nemění svět v tom smyslu, že by ho činil lepším nebo horším. Když český národní hokejový tým vyhrál v Naganu, tak nás to jako národ neučinilo lepším nebo horším.
Jak se ultras chovají mimo stadion?
Hovořit s nimi mezi čtyřma očima většinou znamená mluvit s člověkem, který se velmi špatně vyjadřuje, není příliš impulzivní a působí jako introvert. Jenže právě tuto introverzi si kompenzuje na stadionu. Není sám schopen popsat proč, ale jedině mezi ostatními fanoušky je šťastný. Když je sám, tak vypadá, jako by mu došly baterky. To je dost velká tragédie, kterou není naše společnost zatím příliš schopna řešit. Prostě je šmahem odsuzuje. Mezi ultras jsou samozřejmě lidé, kteří jsou velmi nebezpeční recidivisté, ale je tam spousta lidí, kteří se jen z nedostatku jiných autorit nechávají strhnout. Je velkou výzvou tohle rozklíčovat a tyto skupiny zmapovat.
Na stadionech bývají často vidět symboly extrémní pravice. Jak to souvisí s tímto fanouškovstvím?
Tito hoši nemají vůbec žádné politické uvědomění. Jsou prostě extrémní, nestandardně vychýlení lidé na okraji společnosti. A když jste na okraji společnosti, tak máte pocit, že jste vytlačovaní a obviňujete společnost ze svých neúspěchů. Jste bezmocní sociálně. Když se do toho přimíchá ještě bezmoc na stadionu, protože váš klub už dostal osm gólů, tak je docela dost předvídatelné, že musí dojít k výbuchu agrese, jehož cílem bude jasně identifikovatelný nepřítel – rozhodčí, hráči nebo fanoušci konkurenčního klubu. My jako výzkumníci už nesmíme před tímto jevem v němém údivu stát, ale snažit se tomu porozumět. Neměli bychom je odsouvat na ještě vzdálenější okraj společnosti, ale snažit se jim pomoct.
Takže ani ta rasistická hesla, která jsou od fotbalových fanoušků slyšet, nemají žádný skutečný rasistický obsah?
Vezměme si třeba antisemitismus. Židé byli a jsou řadou lidí považováni za zdroj zla, protože v určitém obrazu světa jsou oni ti, kdo znemožňovali ekonomický rozvoj majoritní společnosti. Tak se na ně hodila vina. Ne, že já to nedokážu, ale že oni mi znemožňují se prosadit. A protože tito ultras mají nepřítele v sobě samotném, tak si hledají nějakého zástupného. Ale oni nejsou skuteční rasisté. Když se jich zeptáte, v čem jsou třeba černoši jiní, tak budou koktat a neřeknou vám nic, co by mělo hlavu a patu, nebo budou říkat hesla, která sami nebudou schopni vysvětlit. Když se zeptáte opravdového rasisty, tak se vám bude snažit vysvětlit, že černoši jsou intelektuálně, fyzicky či nějak jinak podřadní.
Dá se říct, že téma násilí ve sportu je dominantním tématem současné sociologie sportu?
Skutečně v současnosti dobře dvě třetiny novější literatury pojednávají přímo či zprostředkovaně o násilí ve sportu. Až má člověk pocit, že se tam nic jiného neděje. To mě trochu mrzí. Stejně tak mě mrzí, že tématem je zejména vrcholový sport – tedy sport, který je cílem, a nikoliv prostředkem. Vůbec na sport jako prostředek se hodně zapomíná. Stačí se podívat na jednání o pořádání olympiády v Česku, probíhající v současnosti.
Jaký je váš názor na olympiádu v Česku?
Olympiáda by sportu, a tím myslím sportu jak prostředku, asi neprospěla. Kolik korupce, skandálů a zklamaných očekávání a měněných rozpočtů bychom si museli prodělat, abychom pak několik týdnů předstírali, že jsme středem světa. A pak by nám tam zůstala opuštěná sportoviště, ve kterých by se možná sem tam pořádala nějaká pseudozábavná show. Můj názor je, že radši deset tisíc kilometrů cyklistických stezek nebo plavecký bazén u každé základní školy než jedna olympiáda. A nemyslím si, že jsem s tímhle názorem mezi lidmi, kteří se pohybují ve sportu, nějak ojedinělý. Dost vrcholových sportovců, které znám, to vidí stejně. Předstírat, že olympiáda je veskrze svět sportu podporující velká sportovní událost, je nesmysl. To nemá s tradičně pojímaným sportem už téměř nic společného. Je to zkomercializovaný čtrnáctidenní mediální cirkus. K tomu, aby si člověk mohl zasportovat, nepotřebuje žádnou olympiádu. Pro mediální svět výkonů, rekordů, zpolitizovaného soupeření národů je však nesporně událostí vrcholovou a nezastupitelnou. Svým hodnotovým ukotvením však vzdálenou svým původním kořenům. Právě k těm by se však měla sebezáchovně vracet.
Jak je sociologie sportu rozvinutá v Česku?
V českém prostředí je vědecká komunita dost malá, ale jsem docela potěšen tím, že ve velkých tématech držíme krok se zahraničím. Před lety byly velkým tématem ženy a sport. Tedy jestli jsou ženy ve sportu utiskované, ať už jako sportovkyně či jako trenérky. To už je dost pasé, protože většina sportovkyň, kterých se na to zeptáte, vůbec tento pocit nemá.
Co doping? Je také tématem sociologie sportu?
Doping je konstantní téma, ale je zajímavé, že už tak trochu ustupuje do pozadí. Je to tím, že všechny odzbrojuje. Otázka stojí, co s ním. Doping je něco, o čem všichni víme, že funguje zcela běžně. Je tu zřetelný tlak na sportovce, aby podávali stále větší výkony, ke kterým se bez dopování často už nemůžou dostat. Nechci nějak zobecňovat nebo někoho obviňovat, ale když se dneska podíváte třeba na Tour de France a teď vidíte ty hubené kluky, kteří vypadají jak nedochůdčata, jak se ženou do šílených vrchů bez ohledu na počasí, tak vám musí být jasné, že na tom není něco v pořádku.
Co by se podle vás mělo stát klíčovým tématem sociologie sportu?
Já si osobně myslím, že tématem sociologie sportu by se měl stát zejména sport jako prostředek. Tomu se teď chci také na univerzitě věnovat ve spolupráci s Lékařskou fakultou a s profesorkou Zuzanou Brázdovou. Konkrétně půjde o to, jak se nedostatečná pohybová aktivita projevuje v životním stylu. Dneska téměř nikde neuslyšíte, že nejúčinnější a nejpřirozenější cesta k optimální váze, fyzické kondici a psychické pohodě je pravidelný zdravý fyzický pohyb. Držíme různé prapodivné diety a bereme drahé prášky na hubnutí. Jezdíme do drahých fitness center autem místo, abychom třeba šli z práce domů pěšky. Sedíme se známými na kafíčku v klimatizovaných místnostech a diskutujeme o tom, jak nejlíp zhubnout, místo toho, abychom se šli psychicky a fyzicky usebrat někam ven. A přitom je to všechno vlastně hrozně jednoduché. Lidé by se měli naučit zase normálně používat selský rozum, aby nepotřebovali experty, kteří jim budou radit, jak zdravě žít.
Vy sám pěstujete nějaký sport?
Jezdím vášnivě rád na kole, a to denně za každého počasí. Rád taky plavu a běhám na lyžích. Mám rád takové sporty, které nejsou organizačně náročné a příliš závislé na nějakých složitých technických podmínkách. Vyhovují mi takové aktivity, které jsou součástí každodenní potřeby pohybu a nestaví přede mě překážky.
Takže u vás neplatí rčení: káže vodu a pije víno.
Já věřím, že společnost alespoň s minimálním pudem sebezáchovy musí dospět k tomu, že bez pohybových aktivit to prostě nejde. Vždyť jenom – co to společnost stojí peněz. Musíme pečovat o děti už od nejútlejšího věku, protože sedí hodiny u počítače. Jsme už tak líní, že jedeme tramvají nebo autem i tu jednu zastávku, jen abychom se nemuseli moc hýbat. Přitom by to pěšky bylo i rychlejší. Přestáváme se svým tělem přirozeně komunikovat. A k tomu nám žádné mega-akce, jako je olympiáda, nepomohou. Čím víc se na sport budeme dívat, tím méně času budeme mít na to ho provozovat. Tady by neměly být týmy ekonomů, kteří budou řešit, jak se vyplatí olympiáda, ale týmy psychologů, kteří se budou snažit řešit tento problém.
