Když Zbyněk Vybíral mluví o svém oboru, je cítit, že mu na něm opravdu záleží. Ať už je řeč o neseriózních psychoterapeutických postupech nebo o populárním zjednodušování psychologie, dává najevo, že jeho mysl je otevřená, ale že je potřeba ve věcech udělat pořádek. I proto se dlouholetý vedoucí katedry psychologie na Fakultě sociálních studií MU věnuje kritice své disciplíny. Věří, že psychologie je na to už zralá.
Psycholog, psychiatr, psychoterapeut. Dá se nějak jednoduše vysvětlit rozdíl?
Psychiatr je lékař, absolvent medicíny, potkáte ho typicky na psychiatrické klinice. Psychology vychováváme třeba my na fakultě sociálních studií. A s psychoterapií záleží na konkrétním národním kontextu. Ve většině zemí se psychoterapeuty po určitém výcviku stávají psychologové, někde to ale bývají absolventi sociální práce nebo i teologie. K psychoterapii se dá dostat různými cestami.
Takže na psychiatra narazím v nemocnici, na psychoterapeuta v soukromé ordinaci. Kde narazím na psychologa?
V celé řadě odvětví, kde se pracuje s lidmi a jejich psychologickými problémy. Pro někoho ale může být matoucí, že s psychology se potkáme také ve zdravotnictví. Nejsou to lékaři, nepředepisují léky jako psychiatři, ale starají se o mysl pacientů. Vedou třeba ve velkých nemocnicích různé skupiny pro dospělé či děti, pečují o dobrou duševní kondici starých lidi, kteří jsou dlouhodobě nemocní. Starají se třeba o to, aby byla jejich deprese snesitelná a tak dále.
Nezdá se vám to trochu matoucí?
Myslím, že pro laiky není ani tak problém odlišit tyto tři profese, protože to pro ně možná nemusí být zas tak podstatné, jako spíš odlišit skutečného psychoterapeuta od člověka, který se za něj vydává a nejen, že nemá příslušný výcvik, ale někdy dokonce ani není vzdělaný v relevantním oboru. Tento zmatek však není zdaleka jen problémem naší země. S tím, že je pro řadu laiků obecně obtížné vybrat si opravdového psychoterapeuta, se potýká řada zemí na západ od nás.
V čem ten nepořádek spočívá? To je tak snadné tvrdit o sobě, že jsem psychoterapeut?
Psychoterapie není oficiální profese, na živnost se dělat nedá, živnostenské oprávnění se uděluje na psychologickou diagnostiku a poradenství. To je ale poměrně široká a neurčitá kategorie, pod kterou stovky lidí psychoterapii vkládají. Laici často netuší, že na to, aby si někdo mohl říkat psychoterapeut, by za sebou měl mít náročný výcvik.
V čem takový výcvik spočívá?
Je to skutečně systematická příprava na práci s určitou metodou. Trvá to zpravidla tři až pět let a znamená to, že dotyčný si onou terapií vlastně sám kompletně projde. Nutně si pak po určitou dobu, což je zpravidla řada let, musí nechat dozorovat svoji práci.
To opravdu zní náročně.
Když k tomu připočítáte ještě pět let studia psychologie, tak vám trvá i deset let, než se skutečně stanete psychoterapeutem.
Proč taková přísnost?
Vychází se z toho, že čas výcviku umožňuje člověku zrát. V čase se vyvíjíme, poznáváme sami sebe a hlavně se nejvíc učíme tím, že sami podstoupíme stovky hodin terapie, posloucháme ostatní lidi a díváme se, jak jiní zkušení pracují.
Jde o typ služby, která tu před pětadvaceti lety ještě prakticky nebyla. Už jsme dohnali zpoždění oproti Západu?
Rozhodně. V poslední dekádě už je tu naprosto standardní situace jak co do počtu terapeutů, tak co do nabídky druhů psychoterapie. Je tu taky celkem normální rozložení seriózních i těch neseriózních přístupů.
Čím se vyznačují ty neseriózní?
Označuji je tak proto, že je riskantnější jimi procházet.
V jakém smyslu?
Mohou klienta odklonit od účinnější pomoci. Tito samozvaní terapeuti se často vyznačují tím, že lidem říkají: Nechoďte nikam do zdravotnictví, já vám pomůžu. A slibují nesplnitelné. Bývají to hodně drahé procedury, které dokáží zruinovat celé rodiny. Tito lidé těží z lidské nouze a berou si od lidí peníze tak dlouho, dokud jsou jim schopní je přinášet. Takové příklady ale známe spíše ze Spojených států, kde už se to dnes také víc hlídá.
Existuje nějaký etický kodex?
V České republice existuje psychoterapeutická společnost na úrovni asociace, která má svůj kodex a etickou komisi, a nespokojení klienti se tak už dnes mají kam obrátit. Bohužel jsme ještě nedohnali Západ v tom, že bychom si zvykli těchto možností využívat. Uplatňování etického kodexu je každopádně možné a lidé, kteří jsou nespokojení s prací psychoterapeuta, by o tom měli vědět.
Ať mluvíme konkrétně: Kdo patří mezi ony neseriózní psychoterapeuty, jestli se to dá nějak obecněji popsat?
Příkladů je spousta. Svým studentům předvádím třeba EFT, tedy techniky emočního osvobození, kdy onen odborník nabízí poklepávání na takzvané meridiány našeho těla a slibuje, že touto akupresurou vyléčí téměř všechno. Upozorňuji třeba i na takzvané rekonektivní léčení, které šíří jeden americký guru cestující po celé planetě, který slibuje napojení na světlo, informace a energie z vesmíru. Na jeho webu se dočtete: Nepátrejte po tom, jak to funguje, ale prostě to funguje, kupte si hodinu za 2600 korun. Pozoruhodná je také česká metoda, které se říká RUŠ a která slibuje rychle a účinně cestu ke štěstí. Její zakladatel uvádí, že během pár sezení vyléčí člověka téměř ze všeho, třeba ze ztráty blízkého člověka. Má to tam vyloženě napsáno: Umřelo vám dítě? Přijďte za námi. Za dvě sezení vymažeme vše negativní.
Zní to všechno dost šíleně a snadno rozpoznatelně.
Pro zdravý selský rozum je to samozřejmě průhledné a napadne vás, že to musí vidět každý, součástí výuky psychologie ale je, že studenty upozorňujeme, že lidé, kteří se něčím trápí nebo mají duševní onemocnění, mohou mít posunuté vnímání. Často se snaží chytat jakéhokoliv slibu pomoci, a tak jsou pak náchylnější podlehnout takovým nabídkám.
Nemůže tam ale někdy zafungovat placebo efekt?
Stát se to může. Jsou na to i seriózní výzkumy, které upozorňují, že řadě lidí tito „terapeuti“ dokážou pomoct. Lidé jsou navíc velice různí a některé terapie nám vyhovovat mohou, a jiné zase nemusejí, takže se samozřejmě může stát, že vám sedne i něco, co nemá ono vědecké potvrzení. Já proto záměrně nevolím příliš ostrá slova. U oněch neseriózních terapeutů ale považuji za nutné upozornit, že více riskujete, když se za nimi vydáte.
Jak moc u psychoterapeuta záleží na tom, že je to člověk, který skutečně postupuje podle všech vědeckých poznatků, a jak moc na tom, že má komunikační dovednosti a nějaké nadání?
Nemám v tomhle ohledu rád číselná vyjádření, ale na té vědeckosti podle mého názoru záleží méně. Možná se to někomu nemusí číst dobře, když jsme na akademické půdě, ale u psychoterapeuta opravdu do velké míry záleží na osobnostních kvalitách a jistém nadání k oné práci.
Jak jste se k psychoterapii dostal?
Asi jako spoustu jiných mladých lidí mě na střední škole zajímala lidská duše, fascinovaly mě psychické nemoci, a tak jsem se vydal studovat psychologii. K psychoterapii jsem se dostal až po pár letech v praxi, což je asi celkem obvyklá cesta, že se člověk trochu rozhlédne a začne v něm krystalizovat určitý směr, kterým se vydá. Spoustu kolegů láká psychodiagnostika, tedy vyvozovat z určitých šetření závěry a dávat pak lidem doporučení, třeba jakou životní dráhu si mají vybrat nebo co mají dělat, aby se v něčem zlepšili. Tomu jsem se věnoval asi rok a půl i já, ale pak mě to prostě přestalo bavit. Začal jsem se tehdy rozhlížet co dál a objevil jsem svět psychoterapie, který mě nepustil vlastně dodnes.
Odborně se ale zabýváte i takzvanou kritickou psychologií. V čem spočívá?
To je takový konglomerát celé řady proudů, z nichž mě posledních asi deset let zajímá hlavně takzvané dekonstruování psychologie. Tomu můžeme rozumět jako přehodnocování psychologie 20. století a identifikování toho, že psychologie v minulosti hodně věcí zjednodušovala. Ukazuje se, že i v učebních textech se toho spousta neprezentuje dobře nebo vykládá zastarale. Případně se neadekvátně zobecnily některé nereprezentativní výzkumy, které byly provedeny jen na pár desítkách lidí někdy před padesáti lety, a i přesto se tyto poznatky stále uvádějí tak, jako kdyby platily. Zkrátka zdá se, že spousta věcí, o kterých jsme si mysleli, že jsou dané, zřejmě neplatí nebo platí velmi omezeně.
Není pro disciplínu nebezpečné, když se takhle pustí sama do sebe?
Myslím si, že psychologie je dnes už tak silná disciplína a nikdo její právo na život nezpochybňuje, že si může dovolit dívat na své slabiny. A vlastně je naše povinnost se tomu věnovat. Z mé strany to rozhodně není nějaká touha psychologii škodit nebo oslabovat její pozici. Je to prostě velmi zajímavý a systematický úklid, a pokud se to všechno podaří, tak budou rekvizity v pomyslné psychologické místnosti rozestavěny za deset let docela jinak.
To zní jako docela vzrušující doba pro odborníka v oboru.
Pokud bych měl říct, co mě vzrušuje kromě krásných žen a krásného umění, tak by to rozhodně byly tyto věci. Je nesmírně zajímavé být u toho, když se váš obor takto reviduje. Bohužel to nebude lehké.
Jak to?
Spoustu problémů způsobují kolegové, kteří prezentují psychologické poznání zjednodušeným způsobem nebo slibují něco, co naše disciplína nabídnout prostě nemůže. Nejsou v ní jednoduché pravdy a rady na všechno.
Čeho se to například týká?
Přišla sem před nějakým časem se zpožděním kniha o rozpoznávání emocí od Paula Ekmana, který se věnuje mimo jiné tomu, jestli rozpoznáme člověka, který lže, od člověka, který nelže. Založil to na analýze mikrovýrazů, které probleskují ve tváři člověka. Ekman tvrdí, že všichni jsme se sice naučili ovládat, protože je pro nás v určitých situacích výhodné skrýt své myšlenky a pocity, ale stejně se to prý dá poznat, ať se člověk snaží sebevíc. Nic proti tomu, můžeme s tím souhlasit, můžeme polemizovat. Jenže pak se stane, že sem přijede nějaký guru na tyto metody, proškolí pár desítek lidí někde v Praze nebo Brně a ti pak začnou šířit toto učení dále, ovšem nějakým velmi zjednodušeným a populárním způsobem.
Nedávno mě podráždila činnost jednoho mladého psychologa, který na tuto vlnu naskočil a tvrdí o sobě, že má techniku skvěle zvládnutou, že dokáže poznat, kdo lže a kdo ne, a vystupuje s tím na veřejnosti i v nejrůznějších médiích. A takových příkladů existuje řada a bohužel matou veřejnost, protože dělají z psychologie něco, čím není.
Co říkáte na internetové poradenství v psychologii?
Myslím si, že je rozhodně skvělé, že dnes najdete na internetu řadu textů a videí o tom, jak zvládat nejrůznější životní situace i jak fungují věci v psychologii. A stejně tak je dobře, že fungují nejrůznější psychologické poradny, případně místa, kde se můžete podívat do už zodpovězených otázek a hledat něco, co odpovídá vašemu případu. Bohužel právě v těchto formátech se stále dokola opakují některé nepravdy či nepřesnosti a určitě je potřeba všem, kteří hledají řešení svých problémů na internetu, vzkázat, aby to nepřeceňovali.
Studenti na vaší katedře ale také mají předmět o internetovém poradenství.
Ano, tam se právě studenty snažíme učit, jak odpovídat na internetové dotazy a nenapáchat při tom víc škody než užitku. Obecně by se tam neměli pouštět do velkého pomáhání klientovi jen na základě toho, co napsal. Dobrá pomoc zpravidla vypadá tak, že člověka, jehož strasti nám přijdou skutečně vážné, upozorníme, že by se neměl bát nějaké stigmatizace a normálně zajít za lékařem nebo psychologem. Právě to, že internetová poradna je spíše rozcestník než ordinace, se snažíme studentům vštípit.
Co s člověkem udělá profese psychologa? Pozorujete na sobě nějakou profesionální deformaci?
Odpovím vzpomínkou na to, že jsem pět let vedl manželskou a rodinnou poradnu a za tu dobu jsem poskytl asi tři tisíce konzultací. Hlavně tehdy jsem si silně uvědomoval, že mi může být poradenství užitečné i pro vlastní život. Nepřišlo mi to ale jako deformace, spíše jako výhoda, že psycholog a psychoterapeut se sám učí od druhých lidí, od svých klientů a pacientů. Tento aspekt je zdůrazňován jen některými autory, ale pro mě osobně to dost platilo a mám tento výklad rád. Dodnes si také pamatuju ten pocit, když jsem v 80. letech přišel z moravského venkova studovat do Prahy a jak mému sebevědomí velmi pomáhalo vědomí, že studuju psychologii. Jsem sice z venkova, ale něco se dozvídám o tom, jak funguje lidská mysl a jak se věci mají.
Nesvádí tento typ poznání k jistému sebeopojení?
Je to jisté nebezpečí této profese, že vám může dát falešný pocit, že víte víc než ostatní, a na některých kolezích tyto známky pozoruji, ale věřím tomu, že se týká menšiny. Kdo sám sebe obdivuje, je špatným psychologem.