Léta se zabýváte problematikou vývoje mladých lidí, generace adolescentů. Čím vám toto období imponovalo?
Možná tím, že se mi v adolescenci líbilo a možná jsem z ní nikdy nevyrostl (směje se). Na výzkumech na toto téma se podílím od osmdesátých let. Nicméně, klíčovou zkušeností pro mě byla účast v mezinárodním týmu, který v roce 1992 zrealizoval Euronet Pilot Study – mezinárodní srovnávací výzkum psychosociálních charakteristik adolescentů v jedenácti evropských zemích a v USA. Šlo o srovnávací výzkum běžné každodenní zkušenosti dospívajících ve věku od čtrnácti do osmnácti let. Ptali jsme se na otázky týkající se jejich každodenních aktivit, přes jejich postoje, cíle, zájmy, problémy, které mají, očekávání, až po to, jak hodnotí sami sebe. Výzkum jsme pak zopakovali v roce 2001 podle stejné metody a klíče, ale už jen na českém souboru. Takže jsme získali jakési generační srovnání.
Změnila se česká generace adolescentů za posledních patnáct let?
Měřit generační změnu je metodologicky velmi obtížné, navíc psychologická data jsou spíše o vztazích mezi proměnnými než nějakých celospolečenských trendech. Mohu ale říci, že určité rozdíly ve výpovědích zjišťujeme. Ukazuje se například, že u adolescentů, které zkoumáme v tomto desetiletí, vzrostla oproti jejich vrstevníkům z počátku devadesátých let výrazněji hodnota volného času a zábavy. Před patnácti lety čeští adolescenti důležitost relaxace a zábavy tolik nezdůrazňovali – ovšem na rozdíl od jejich vrstevníků ze západoevropských zemí – pro ty už tyto aktivity značný význam měly. Pro dnešní adolescenty je důležité nejen studovat či pracovat, ale také se bavit, zažívat dobrodružství, vzrušení, napětí, ukazuje se u nich výraznější potřeba vyhledávat situace, ve kterých mohou prožívat takzvané silné pocity. To je také jedna z cest k takzvanému rizikovému chování, respektive k zdravotním a sociálním rizikům vývoje – ať už se jedná o poškození zdraví (například drogové závislosti, sexuálně přenosná onemocnění, úrazy, sebepoškozování) nebo o další sociálně a psychologicky nežádoucí projevy jako jsou například delikvence, šikana a manipulace v sektách. Důležité ale je, že dospívající vnímají riziko často jinak nebo ho nevnímají vůbec.
Asi není tak překvapivý poznatek, že ve srovnání s rokem 1992 již nezjišťujeme takový hlad po informacích, nejen mladí lidé jsou jimi někdy spíše přesyceni. Co se však ukazuje jako aktuální téma, je neujasněnost v hodnotovém zakotvení a také nedostatek autentických pravidel a norem. Tím slovem autentický myslím taková pravidla a normy, o které by se adolescenti mohli spontánně opřít při svém hledání a rozhodování. Často zažívají zkušenost, že nic neplatí pro každého, trvale a všude – normy, rozhodování o tom, co je takzvaně správné a co ne, se mnohem výrazněji než dřív podřizují situačním požadavkům a cílům. A když se člověk potřebuje v tomto směru nějak zakotvit, tak je to nezřídka velký problém. Povědomí o tom, co je dobro a co zlo, je dnes hodně rozkolísané a představa hranic mezi nimi je rozostřená. Mladý člověk, který si formuje vlastní identitu, se však potřebuje vůči něčemu vymezovat a vyhodnocovat si, zda se chová špatně nebo dobře – potřebuje mít nějaký hodnotový normativní rámec. Nicméně, ukazuje se například že hodnotící soud typu „ty jsi dobrý“ má dnes pro adolescenty konotaci směřující k síle vlivu než k nějakým morálním charakteristikám. Být dobrý tedy znamená být silný, vlivný a uznávaný mezi vrstevníky, méně často také spravedlivý nebo morální.
Adolescence se chápala vždy jako období vzdoru a opozice, vymezování se vůči autoritám.
Kromě běžné zkušenosti i řada výzkumných zjištění potvrzuje, že dnes už to tak není. U současných adolescentů už nevidíme takový důraz na opozici – není vůči čemu být příliš kritický. Hodnoty, které patří do období dospívání, často přebírá za své i generace mladších dospělých, někdy dokonce i rodičů – stejně jako pro adolescenty jsou pro ně důležité fyzická a sociální atraktivita, prestiž, úspěch, vliv a síla. Na druhou stranu to, co bylo dříve výsadou světa dospělých, dnes v řadě případů není pro adolescenty problém. Mají relativně vysokou míru volnosti rozhodování v různých oblastech života – třeba při volbě povolání, školy, ale i v partnerských vztazích. Také sex už dnes pro většinu z nich není žádné tabu, není tolik spojen se strachem z negativních následků a s negativním hodnocením ze strany dospělých, jako tomu bylo třeba v době, kdy dospívala generace jejich rodičů.
Obecně panuje představa, že adolescence je konfliktním obdobím, například hlavně ve vztahu k rodičům. Co si o tom myslíte vy?
Opět, nejen náš výzkum, ale i další ukazují, že o vyloženě konfliktní období už dnes opravdu nejde. Když v dospívaní nějaké vážné konflikty existují a není-li to vliv nějaké nečekané a nepředvídatelné události, pak už byly obvykle založeny v dětství. V adolescenci se jen prohloubí nebo vyplavou na povrch. Určitá míra konfliktnosti zájmů a představ je dnes akceptovaná, často nejde o hádky s neřešitelným koncem. I když to tak na první pohled nevypadá, ve srovnání s dřívějškem můžeme vidět, že komunikace mezi adolescenty a rodiči je otevřenější, dnešní náctiletí mají větší prostor, aby se mohli prosadit, a jejich názory jsou více respektovány. Tato změna pak souvisí s tím, že rodiče nereprezentují nějak výrazně protikladný svět a život – jejich názory a hodnoty se přibližují více světu jejich dětí. Součástí dnešního společenského standardu je ve větší míře než dřív tolerance vůči mladé generaci, snaha rozumět a chápat mladé lidi, není tu už tak viditelná opozice mezi dospívajícími a dospělými jako předtím. Období dospívání ztratilo také charakter jakéhosi provizoria – tedy jak se dříve chápalo, jakési přípravy na dospělost. Z psychologického a subjektivního hlediska je toto období více než dřív hodnotné samo o sobě, je atraktivní a ne všichni adolescenti si přejí stát se brzy dospělými. Protože jim je tak docela dobře.
Ano, tuto skupinu tak poprvé pojmenoval a popsal americký psycholog J. Arnett. Nemám pro to lepší český překlad než trochu metaforické označení „vynořující se dospělost“. Jde o věkovou skupinu mezi osmnácti a pětadvaceti, u studentů až třiceti lety. Nejsou to už adolescenti v tom smyslu dospívání, jsou to mladí lidé se všemi právy a povinnostmi, ale nejsou ani dospělí ve smyslu akceptace tradičních dospělých rolí. Více než polovina z dotázaných se v tomto věkovém období za dospělé ani nepovažuje. Jak ukázaly příspěvky na poslední konferenci, která se k této problematice konala v březnu letošního roku v arizonském Tusconu, nejde jen o nějakou místní zvláštnost, toto období je stále častěji popisováno jako legitimní vývojové stadium především v liberálních a industriálních zemích.
Co je tedy odlišuje od plné dospělosti?
Plná dospělost je psychologicky charakteristická mimo jiné tím, že člověk přijímá zodpovědnost za sebe sama a za vztahy s druhými lidmi nejen v aktuální, ale i v dlouhodobé perspektivě. Takovou je například založení rodiny a výchova dětí. Ale může jít samozřejmě i o jiné oblasti života. Okamžik, kdy si začne člověk uvědomovat dlouhodobé perspektivy, a nejen uvědomovat, ale začne do nich vstupovat, začne pro ně něco dělat, zaangažuje se nějak – v angličtině je pro to termín commitment – tehdy se často také cítí plně dospělým. Například sňatek, který řada dnešních mladých lidí označuje jako formální akt, tak ten se dá rovněž považovat za veřejný slib, že jsem se rozhodl pro určitou dlouhodobou perspektivu, ze které vyplývají určité restrikce, závazky a zodpovědnost. Současní mladí lidé si ale ponechávají na rozdíl od generací předchozích třetí desetiletí života na to, aby dlouhodobé perspektivy odložili. Také se ovšem výrazně zvýšila hodnota a popularita krátkodobých perspektiv pro toto životní období – příkladem může být cestování, sbírání pracovních zkušeností v zahraničí, nesezdaná bezdětná soužití a tak dále. Lidé v tomto životním období mají velkou potřebu zkoušet, hledat a ještě si něco užít, než přijde ta „zavazující“, stereotypní a někdy až nudná „plná dospělost“. Jde pravděpodobně o období nejvyšší míry osobní svobody.
Na fakultě se řadu let podílíte na vedení skupin budoucích psychologů. Co takový psychologický výcvik ve skupině obnáší? Ano, sice teď zrovna žádnou skupinu nevedu, ale je to moje další pracovní téma. Před více než patnácti lety jsem s kolegy z katedry i z praxe dlouze diskutoval, zda má být skupinový výcvik pro studenty psychologie zaveden jako povinný předmět nebo ne. Na naší katedře ho realizujeme jako předmět již deset let. Student se tak vlastním zážitkem a osobní zkušeností připravuje na roli vedoucího psychoterapeutické či růstové skupiny. Je to taková první ochutnávka, student psychologie by měl poznat, jaké to je být členem takové skupiny. To, zda se pro práci skupinového terapeuta rozhodne či ne, je dlouhá cesta a vede k ní mnohaletá odborná příprava. Toto je jen první krok na ní. Základem je sebepoznání, v rovině osobní i profesionální. To je pak v psychoterapeutické praxi velmi důležité. Mimo jiné i v tom, že se hned nepustím do všeho, protože znám lépe svoje meze a možnosti. Ne všichni se hodí na všechno, mnohem zralejší a profesionálnější je někdy uznat, že tento klient se svým problémem pro mě není a raději ho předám kolegovi či kolegyni, který nebo která tomu rozumí lépe než já.
V současnosti existuje velké množství různých psychoterapeutických směrů. Jste zastáncem některého z nich?
Předně, já nepracuji jako skupinový psychoterapeut, čemu se občas věnuji, abych úplně neztratil kontakt s praxí, jsou sebezkušenostní skupiny budoucích skupinových psychoterapeutů. Skupinu zde vedu s kolegyní, která má mnohaletou klinickou zkušenost a se kterou se mohu vzájemně doplňovat. A jestli jsem v této práci něčeho zastáncem, pak je to integrativní model, který se snaží propojit a kombinovat různé techniky a přístupy. Ze začátku se pracuje zmíněným přístupem „zde a nyní“, později může přijít na řadu hlubší analytický pohled, který se zabývá minulou zkušeností členů skupiny. Často se vracíme až k dětským zážitkům.
Jste vedoucím Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny, který je výzkumným pracovištěm Fakulty sociálních studií MU. Co je v náplni tohoto pracoviště?
Vědecká činnost institutu je zaměřena na sledování psychických a sociálních charakteristik dětí, dospívajících a jejich rodin. Kromě toho, že se podílíme specifickým psychologickým výzkumem na mezinárodním projektu ELSPAC (European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood – pozn. red.), pracovní skupiny členů institutu realizují i další projekty, například výzkum zaměřený na chování v prostředí internetu, na nadané děti, na zkoumání genderových rolí a stereotypů, na proces utváření sebepojetí a identity, na partnerské vztahy, možnosti psychoterapeutické intervence…
Váš institut se tedy podílí na psychologickém longitudinálním výzkumu dětí z projektu ELSPAC, který sleduje dítě od období před narozením až do dospělosti.
Ano, Brno má již určitou tradici v dlouhodobém psychologickém sledování dětí. Například tým pracovníků z Psychologické laboratoře ČSAV vedený profesorem Švancarou realizoval významný longitudinální výzkum dětí již v 60. a 70. letech minulého století. V roce 1991 byla zahájena česká část projektu ELSPAC. Měla a dodnes má charakter spíše epidemiologického, převážně dotazníkového výzkumu, zaměřeného na biologické, psychologické, sociální a environmentální faktory vývoje. Sběr dat v tomto výzkumu v současnosti zajišťují pracovníci výzkumného pracoviště preventivní a sociální pediatrie Lékařské fakulty naší univerzity pod vedením docenta Kukly.
S návrhem vybrat z tohoto rozsáhlého souboru relativně menší skupinu dětí a zkoumat je z psychologického hlediska důkladněji přišel v roce 1998 profesor Smékal. Vybrali jsme tehdy asi osm set dětí, kterým bylo osm let. Ty byly individuálně psychologicky vyšetřeny. Kromě rozhovorů s dětmi a jejich testování jsme mluvili také s jejich rodiči Tuto výzkumnou proceduru jsme opakovali v jedenácti letech věku dětí, dále ve věku třinácti a patnácti let. Příští rok na jaře začneme vyšetřovat kohortu již sedmnáctiletých. I když se nám počet respondentů po těch letech trochu zmenšil, stále jde o unikátní psychologický longitudinální výzkum, který je třeba udržet co nejdéle.
Od roku 2005 vedete výzkumný záměr, co je jeho hlavním cílem?
Obecný cíl je poměrně široký, je to psychický a sociální vývoj dětí a dospívajících. V zásadě se kryje s činností institutu. Páteří tohoto projektu je realizace výše zmíněného longitudinálního výzkumu. Teď máme respondenty v období adolescence a výzkumné cíle se nám více specifikují – to znamená, že zkoumáme rovinu identity, jak dospívající vymezují sebe sama, jak se vnímají a hodnotí, jaké mají vztahy k ostatním – vrstevníkům, rodičům, jaké je jejich chování a prožívání v partnerských vztazích, zda se chovají rizikově či ne. Zaměřujeme se i na jejich sebepojetí a sebehodnocení. Jak jsem již uvedl, na jaře zahájíme sběr dat prostřednictvím individuálního vyšetření sedmnáctiletých. Jsem opravdu velmi rád, že díky získanému výzkumnému záměru máme naději, že naše respondenty budeme sledovat nejméně do jejich jedenadvaceti let. Longitudinální data jsou velmi cenná v tom, že můžeme sledovat životní cesty konkrétních lidí, nejsou anonymní respondenti či jen zakroužkované volby v dotazníku.
