Otázku z titulku si položil filozof Andrea Saltelli v návaznosti na pochod pro vědu, který se odehrál minulý týden ve Washingtonu. Na Fakultě sociálních studií MU spolu s ním v polovině dubna diskutovali i další filosofové vědy Bruno de Marchi a Silvio Funtowicz, spoluzakladatel konceptu takzvané post-normální vědy. Na fakultu vědce pozvali zástupci katedry environmentálních studií.
Saltelli zapochyboval o účelnosti samotného pochodu, který se vymezoval proti opatřením prezidenta USA Donalda Trumpa. Ten se totiž rozhodl zkracovat rozpočty na rozvoj některých vědních odvětví, především společenských věd. Podle Saltelliho jsou Trumpovy kroky špatné, pochod pro vědu se podle něj ale nestal aktem propagujícím vědu, ale politickou událostí vymezující se vůči prezidentovi a post-pravdám, k nimž se často uchyluje.
„Je ale vůbec správné demonstrovat za vědu, která se v dnešní době jako celek stává problematickou?“ ptá se Saltelli. Podle akademika z Bergenu totiž aktuální tlak na vědeckou efektivitu vede ke korupci, vzniku predátorských časopisů a nekvalitních vědeckých článků. Saltelli tak nadnesl myšlenku, zda by se nemělo demonstrovat nejen proti Trumpovým omezením, ale rovněž proti aktuálnímu pojetí vědy.
Podle jeho kolegy Silvia Funtowicze je věda vedle národních států a náboženství jedním z pilířů, na nichž od Vestfálských smluv stojí Evropa. Ta se od té doby stala koloniální velmocí, přišla s myšlenkou lidských práv a národního občanství. „Galileo Galilei tvrdil, že kniha vesmíru je psána čísly, v čemž můžeme spatřovat zárodek oddělení vědy a hodnot. Čísla jsou jednoduše zbavena hodnot a jakéhokoliv politického zabarvení. I instituce, spravující jedno nebo druhé, byly nakonec odděleny,“ popisuje Funtowicz.
Věda se kvůli tomu pod něj mohla stát nástrojem vlády, která na základě hodnotově nezatížených „čísel vědy“ tvořila politická rozhodnutí. Až do 2. světové války však existovala snaha o to, aby vědecký vývoj šel ruku v ruce s vývojem morálním, lidé věřili v pokrok a ve vědu.
„Po 2. světové válce se původně ,malá‘ věda více globalizovala. Stala se základem ekonomického růstu a v tu chvíli začala být také vědou ,velkou‘,“ upozorňuje spoluzakladatel post-normální vědy s tím, že největšími tahouny vědy a ekonomiky v USA byl vývoj atomové bomby a v bývalém Sovětském svazu vesmírný program.
Od 60. let 20. století se pak mění optimismus spojený s institucí vědy. „Poslední projev prezidenta Eisenhowera z roku 1961 upozorňoval mimo jiné na nebezpečí průmyslové výroby zbraní a proměnu vědy. Na univerzitách se podle něj nebádalo svobodně, ale na popud finanční dotace investora,“ vysvětluje Funtowicz. Nálada ve společnosti se změnila a přišlo uvědomění, že se s dynamickým vývojem nestáváme automaticky lepšími lidmi.
Přišly další milníky, jako třeba Struktura vědeckých revolucí od Thomase Kuhna, Little Science, Big Science od Dereka Price a další. Postupem času si začali i sami vědci uvědomovat, že pro rozhodování a poradenství v některých politických pozicích už věda ve své tradiční podobě selhává, protože není v silách jednotlivce a jedné disciplíny zachytit komplexitu celého dění, ať už v otázkách přírody, společnosti nebo obojího.
„Proto jsme s Jeromem Ravetzem přišli s tím, co se dnes nazývá post-normální věda. Ta se nesnaží pomoci s rozhodovacím procesem na základě velmi konkrétních vědeckých výstupů,“ přibližuje filosof. Snažit se o tradičně vědecký přístup například při řešení požáru pralesa by totiž při zohledňování všech dílčích částí problému trvalo příliš dlouho.
„Snažíme se pomoci spíše na úrovni řízení nejistot,“ přibližuje filosof. Podle něj je nutné určitým způsobem demytizovat čísla, protože kvantifikace problému nemusí vždy dávat smysl. „Základním elementem post-normální vědy tak není pravda, která vždy leží ve významovém vztahu (shoda mezi tvrzením a reálným světem), ale kvalita znalostí (shoda mezi účelem a procesem, kterým se ho dosahuje) umožňující rychlé a robustní rozhodování důležitých aktuálních problémů, do kterého se mohou zapojit nejen experti a politici, ale i občané samotní,“ ukončuje Funtowicz.
