Odešla jste z KP Brno poté, co jste jako kapitánka dovedla tým k titulu? Jaké to bylo odcházet v nejlepším?
Říká se, že v nejlepším se má odejít. Přece jen jsem již byla trochu těmi lety sportování unavená. Každý den člověk musí na trénink. Potřebovala jsem nějakou změnu.
Chybí vám teď volejbal a KP Brno? Přece jen jste sama byla u čtyř titulů klubu a hodně jste tam zažila.
Z počátku – to znamená tak tři měsíce – mi volejbal nechyběl vůbec. Pak už trochu ano, a to obzvlášť když jsem třeba v televizi viděla plážový volejbal anebo čerstvě včera, když vysílali KP proti Olympu. To jsem měla obzvlášť chuť si bouchnout do balonu. Ovšem dvoufázové tréninky mi zatím stále moc nechybějí. Spíš mi chybí pohyb jako takový – moct se pořádně zapotit, a tím i zdravě unavit.
Co vlastně děláte?
Určitě se psychicky připravuji na roli matky, jsem převážně s manželem v Poděbradech, protože má basketbalové angažmá v Nymburku. Jinak je to pro mě velká změna být, dá se říct, žena v domácnosti a čekat na porod. Volejbal zrovna hrát nemohu a hledat zaměstnání na období devíti měsíců těhotenství si myslím nemá moc význam.
Zdá se, že řadou odchodů z KP Brno skončila jedna éra klubu, kterou v podstatě celou pamatujete. Myslíte, že tým půjde s kvalitou dolů?
Určitě se tyto odchody trochu na KP projeví, ale není vyloučeno, že se někdo vrátí zpět nebo že se objeví pár mladých talentů. Myslím, že oslabení postihlo pro tuto sezónu dost klubů. Jinak na Brno nedám dopustit. V patnácti letech jsem sem přišla kvůli volejbalu a velmi jsem si tu zvykla, a pokud bych se k volejbalu už nevrátila z jakéhokoliv důvodu, tak vždycky budu na tuto volejbalovou dobu moc ráda vzpomínat. Vždycky jsme měli moc dobrý kolektiv – o to víc mi to bude chybět.
Na co ze své sportovní dráhy nejraději vzpomínáte?
Určitě nezapomenu na první titul po jedenácti letech, který jsme pro Brno získali za velkého povzbuzování plné haly fanoušků. A také ze své volejbalové kariéry nezapomenu určitě na to, že jsme s Lenkou Felbábovou, nyní Háječkovou, vyhrály mistrovství Evropy do třiadvaceti let v plážovém volejbale a pak některé podařené turnaje s Terkou Tobiášovou na okruzích světové série taktéž v plážovém volejbale.
Marika Těknědžjanová (vlevo) si kromě vítězství v extraligové soutěži na své konto zapsala úspěchy také v plážovém volejbale – získala spolu s Lenkou Felbábovou titul mistryň Evropy. Foto: Archiv: M. Těknědžjanové.
Co bylo tajemstvím úspěchu klubu? Proč zrovna brněnský ženský volejbal takhle vládl?
To vám přesně neřeknu. Ovšem myslím, že nemalou zásluhu na tom mělo to, že jsme byli všichni dobrý kolektiv, a to hlavně v šatně.
Jak budete vzpomínat na trenéra KP Brno Miroslava Čadu?
Na trenéra Čadu vzpomínám a budu vzpomínat s úctou. Zažili jsme si hodně legrace, ale samozřejmě i trochu chmurných nálad, ale těch bylo mnohem méně. Myslím, že si u mladých hráček zjedná respekt a s těmi, co se zná již déle, je pak už spíše kamarád. Je dobrý v tom, že si často nechá říct i názor od hráček a snaží se ho respektovat. Já osobně jsem s ním neměla nikdy problém a byla jsem ráda, že jsem mohla říct, co jsem měla na srdci.
Někteří profesionální sportovci ukončují svoji sportovní kariéru s nalomeným zdravím a s řadou zranění. Jak je to u vás?
Musím to zaklepat – nikdy jsem neměla vážné zranění. Je hodně těžké bolest překonávat a soustředit se jen na výkon.
Litujete něčeho ve své sportovní kariéře? Je něco, co jste nestihla?
Určitě ničeho nelituji. Jsem ráda i za to, že jsem stihla roční zahraniční angažmá ve Slovinsku. Bohužel mě to stále táhlo zpět do ČR, a proto jsem nepokračovala v zahraničí dál. A jsem ráda za to, že jsem se díky volejbalu podívala téměř do celého světa a získala spoustu přátel a kamarádů.
Sledujete dál sport aspoň třeba jako televizní divačka? Zajímá vás, co se děje v klubu?
Určitě sleduji, co se děje, a jsem v pravidelném kontaktu s holkama. Nemůžu být z ničeho nic bez těchto informací – jsem přeci jen zvědavá ženská (směje se).
Jak vzpomínáte na svá studia na Masarykově univerzitě?
Na studium na MU vzpomínám ráda. Určitě mi dala do života pár teoretických znalostí a také ráda vzpomínám na ostatní spolužáky a některé kantory. Ovšem myslím, že mě připravila spíše teoreticky než prakticky. Ale ani tyto znalosti nejsou k zahození. U mě je to jiné díky tomu, že jsem většinu času trávila na sportovišti než na místech, kde bych se sama pídila po praxi. Nevím, zda získané znalosti v plné míře využiji – zatím jsem se učitelské práci, kterou jsem vystudovala, nevěnovala.