Celý jarní semestr strávil na Masarykově univerzitě Schuyler Foerster, který působí na United States Air Force Academy a Colorado College, kde se zabývá bezpečnostními a strategickými studii. Byl to pro něj tak trochu návrat ke kořenům. Kdysi žil ve Vídni a ke střední Evropě má blízký vztah. Přednášet půl roku na Fakultě sociálních studií MU o bezpečnostní politice mu umožnilo Fulbrightovo stipendium.
Co vás přivedlo do Brna - města, o němž většina Američanů zřejmě nikdy neslyšela?
Hledal jsem příležitosti k Fulbrightově stipendiu v oblasti strategických studií ve střední Evropě. Před 25 lety jsem žil ve Vídni a chtěl jsem se vrátit do této části světa. Masarykova univerzita má navíc ve světě dobrou reputaci a v Brně pro to byly skvělé podmínky. Na Fakultě sociálních studií MU přímo hledali učitele s tímto zaměřením, takže to do sebe perfektně zapadlo.
V čem spočívají hlavní rozdíly mezi vaší domovskou univerzitou v USA a Masarykovou univerzitou?
Přicházím vlastně ze dvou odlišných univerzit. První je vojenská letecká akademie, odkud absolventi odchází k letectvu, a pak učím také na Coloradské univerzitě, což je normální soukromá univerzita. Když se podívám na Muni, nevidím zase tolik rozdílů, jak by si mohl někdo myslet. Učil jsem tu tři kurzy a měl hodně studentů, kteří měli i dva z nich nebo všechny naráz, celkově kolem 70 lidí. Třetina tu byla v rámci programu Erasmus ze zemí EU, někteří pocházeli z Ruska nebo Ukrajiny. Tohle pro mě bylo jiné, backround lidí tu byl dost pestrý. Většina z nich bere studium vážně, samozřejmě ne všichni, ale to je na amerických univerzitách podobné. Věřím tomu, že když od studentů očekáváte víc, tak také víc dostanete. Ale velký rozdíl je, že ve Spojených státech jsou lidé zvyklí na víc interakce ve výuce a je jedno, jak velkou třídu učíte. Tady studenti spíše očekávají přednášku a občas je velice obtížné je přimět mluvit.
To je problém na všech úrovních školství v Česku.
Chápu, změnil jsem každopádně trochu styl výuky, abych studenty více zapojil. Hráli jsme třeba simulační hru a fotil jsem si je, jak vyjednávají mezi sebou a navzájem komunikují. Jedna ze studentek za mnou pak přišla a řekla mi: Děkuji vám, že jste mi dal tu příležitost procvičit si mluvenou angličtinu. Ona sama píše anglicky velmi dobře, ale při mluvení jí chybělo sebevědomí. Takže toto je největší rozdíl: Forma výuky.
Zaměřujete se na strategická studia a bezpečnostní politiku. Kdybyste měl vybrat jeden nebo dva problémy, kterým Evropa aktuálně čelí, co by to bylo?
Jedním z nich je určitě zhroucení vztahů mezi vládou a lidmi. Lidé mají od svých vlád očekávání, která ony nemůžou nebo nechtějí naplnit. Výsledkem je, že tradiční politické instituce ztrácí legitimitu, některé země směřují k jakési neliberální demokracii, což je samo o sobě protimluv. Někde to končí chaosem. Stačí se podívat na francouzské volby, Brexit nebo i na volby u nás doma. Neexistuje už nadále konsenzus ohledně toho, jak mají fungovat tradiční instituce.
Jak z toho ven?
Svým studentům, kteří přicházejí ze zemí, kde se tyto věci dějí, kde se ocitají pod tlakem imigrace a čelí velkým změnám veřejného mínění, vždy říkám, že nejdůležitější pro zachování svobodné společnosti je vzdělaná a myslící veřejnost. Ptát se, číst, mluvit, chtít po vládě odpovědnost za její jednání a nestávat se pasivním. Když se stanete pasivním, přenecháte odpovědnost na někom jiném. Když chcete dostat věci hotové, tak ve skutečnosti ztrácíte svobodu a stáváte se jen objektem. I v Americe jsme zapomněli, že demokracie vyžaduje práci, aby se udržela. Zavrhujeme instituce, které nám po dlouhou dobu zajišťovaly mír, ale přitom nevíme, čím je nahradit.
A jaký by byl ten druhý problém?
Je to rychlý růst nukleární moci koncentrující se v několika státech. S Íránem máme smlouvu, kterou podporuji, i když není perfektní. Ale i náš prezident přiznává, že je funkční. Velkým problémem je hlavně Severní Korea, kde nemáme žádné dobré odpovědi nebo reakce na výzvy k jednání. Když se státy a jejich vůdci, kteří se soustředí na svou vlastní moc, dostanou ke zbraním, jež mohou ohrozit miliony lidí, pak má svět velký problém. Doufám, že Írán může být řešitelný, protože dostaly šanci politická jednání. U Severní Korei tak optimistický nejsem.
Když porovnáte otázky bezpečnosti v USA a Evropě, který kontinent je na tom lépe?
Nejsou žádná vědecká měřítka bezpečnosti. Ta vždy závisí na schopnostech pozorovatele. Obecně se mnoho lidí na obou kontinentech dnes cítí velmi nejistě ne ohledně nějaké cizí invaze nebo atomové bomby, ale ohledně ztráty osobního bezpečí. Mají strach, jaká bude jejich budoucnost, zda se dožijí stáří s nějakou důstojností. A tomu naprosto rozumím. Myslím si ale osobně, že Evropané se cítí více ohroženi než Američané.
Proč?
Záleží na tom, kde se nacházíte a jaká je vaše situace. Máme spoustu typů pocitu ohrožení. Ať už jsou to obavy ze stavu ekonomiky, strach z terorismu nebo imigrantů. Můžeme ale říci, že se jedná o lokální a lokalizovatelné jevy. V USA existují komunity, které mají nějaké obavy a je jim řečeno, že se mají něčeho bát, stejně tak v Evropě. Nedělal jsem na to žádnou vědeckou studii, ale myslím si, že je pravda, když řeknu, že strach z terorismu a imigrace se spojil v jedno způsobem, jaký je podle mě iracionální. Lidé, kteří se v Evropě i USA nejvíce bojí imigrace, jsou často komunity nemající možnost interakce s imigranty. Bojíme se věcí, kterým nerozumíme a mám pocit, že v Evropě je to rozšířené více. Evropa se totiž musela vypořádat s velkým přísunem uprchlíků ze Sýrie. Jenže teroristické útoky v Evropě i USA jsou z velké části prováděny lidmi, kteří tam už žijí. Myslím si ale, že se zase vracíme k ekonomickým otázkám. Lidé očekávají výhody, ale nedostávají je. Očekávají je od vlády, která na ně ale nemá prostředky.
Jakou roli si myslíte, že může hrát Česká republika na mezinárodní úrovni? Často trpíme syndromem malého slabého národa, který jednou okupují nacisté, podruhé Rusové. Musí to tak být?
To je otázka, na kterou se mě ptají lidé jak v Česku, tak na Slovensku. Zdá se mi, že pro mnoho států a národů v této části světa se naskytlo jen velmi málo příležitostí v dějinách, kdy jim bylo umožněno mluvit svým vlastním jazykem, psát vlastní literaturu, tvořit zákony, zkrátka být sami sebou. Woodrow Wilson mluvil o sebeurčení už před sto lety a vy k němu teď konečně máte příležitost. Český národ je malý, ale hrdý národ se svým jazykem. To, co máte, je krásný model. Příklad, jak může malý, vynalézavý národ jako Češi být hrdý sám na sebe. To ale neznamená, že nemůže být zároveň součástí něčeho většího. Jestli EU a NATO něco dělají, tak to, že vám dávají příležitost i malým zemím být rovnocenným hráčem.
Takže dnes máme konečně možnost se emancipovat?
Ano, to je skvělý způsob, jak to pojmenovat. Můžete osvobodit sami sebe od své historie. Nepřemýšlejte o sobě jako o těch chudých a ubohých, o těch, co nemají jak přispět. Celek je víc než součet jeho částí a skrze EU a NATO můžete přispět, sice skromně, ale přispět k něčemu, z čeho mají všichni prospěch. A alternativa k tomuto, ta není zrovna pěkná. Musíte být prostě hrdí na to, kým jste.
