Prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc. (1940) působí na Ústavu jazykovědya baltistiky Filozofické fakulty, u jehož zrodu stála a jehož byla donedávné doby vedoucí. Mezi hlavní oblasti jejího vědeckého zájmu patřísociolingvistika, stylistika a teorie národního jazyka. Velmi známéjsou její práce o brněnské mluvě – hantecu, ale také o fonetice,fonologii a stylistice. Podílela se a dále se podílí na řadě grantovýchprojektů. Působí i na mimobrněnských univerzitách.Hlavní oblastí vašeho výzkumného zájmu je sociolingvistika. Co si pod tím představit?
Všechno a nic. V podstatě je to hledání odpovědi na otázku, jak fungujejazyk ve společnosti, co společnosti dává a co naopak dává společnostpro jeho fungování a proměny. To znamená, jak je třeba ve společnostirozvrstvený, jaký vztah k němu lidé zaujímají, včetně problémů jazykovépolitiky, jazykového vývoje a toho, jakým způsobem se lidé se změnamijazyka vyrovnávají. Pro nás dneska je to třeba problém prudkých změnspisovného jazyka, respektive prožívání těchto změn – v materiálech,z nichž se učily starší a střední generace, byly jen vybrané spíšetradiční poznatky, ale v praxi to funguje už jinak. Všichni jsmesvědkem toho, jak zejména mladí lidé zacházejí s jazykem velmivelkoryse a starší se nad tím rozčilují. Často mají lidé pocit, že seto děje jen nám teď a tady, ale ono se to děje všude a dělo se tovždycky. To, že změna vyjadřovacích zvyklostí působí jako něcopřevratného, je způsobeno tím, že lidé mají hodně příležitostí o těchtoproblémech veřejně mluvit a jsou díky mediální zajímavosti takovýchvyjádření slyšet. Pro někoho se stalo dokonce módním vyjadřovat nadsoučasným stavem jazyka pohoršení.
Opravdu se jazyk tolik změnil?
Jazyk – myslíme tím ovšem národní jazyk jako celek, nikoli pouhápravidla popsaná pro jeho reprezentativní podobu v mluvnicích – se anitak moc nezměnil, ale lidé se hodně změnili. Mladí lidé jsou dnesdaleko bezprostřednější i na veřejnosti. V soukromí se asi i dřívkaždý, pokud jde o způsob vyjadřování, choval, jak chtěl a jak musituace dovolila, ale veřejná komunikace, která dlouhou dobu existovalajen v psané formě, byla velmi pečlivě připravována a promýšlenaa přístupná jen elitám. Jenže za poslední desetiletí obrovsky narostlamíra mluvené veřejné komunikace zprostředkované médii a navíc se začalahrozně cenit bezprostřednost. Ta je ovšem spojena s nikoliv čistouspisovností. Podoba lidského chování a podoba jazyka jsou spojiténádoby.
Dnes už se mluví spíše o standardu. Spisovný jazyk je jakoby vázaný nato, co se má a co se musí, ale standard, tedy to, co se skutečně užívá,je něco jiného. Ano, spisovný jazyk se zase změní, jako se už měnil,a začne být spisovné něco, co dříve nebylo. Když já jsem chodila doškoly, tak jsme ještě povinně skloňovali u slova plech „na pleších“a nesměli jsme užít dnes správné a jedině rozumné „na plechách“. Užtehdy jsme vrtěli hlavami, protože rozdíl „plech“ a „pleš“ jsme dobřeznali. Ale dodnes třeba platí tvar „myšmi“, který dnes už téměř nikdoneřekne a pokusí se mu nějak vyhnout. Některé věci ve spisovném jazycejsou takové „svaté krávy“, které prostě musí být, ale ve skutečnosti jevůbec na nic nepotřebujete. Jenom na diktát nebo na písemku. Podobně tonení tak dlouho, kdy se ve škole muselo psát „říci“ a ne „říct“, i kdyžjsme stejně všude jinde používali tvar „říct“. Dnes už zase málokohonapadne použít kromě zcela oficiální situace „říci“. Mladým lidem tobude dokonce připadat divné. A takové věci se postupně přijmou a budememuset přiznat, že to patří do spisovného jazyka. Jenže vždycky se těžkouniverzálně rozhoduje, co má být dobře a co špatně. Spíš je důležitávhodnost pro určitou komunikační situaci, někdy i pro zvolené téma.
Jsou Češi konzervativní co se jazyka týče?
Myslím, že všichni jsou v nějaké míře konzervativní. Každá generace je,pokud jde o jazykové chování na veřejnosti, vedena jinak a musímeprostě připustit, že jazyk nepatří jenom těm mladým. A tak starší lidénadskakují, když se má něco měnit. V tomhle jsme všichni divní, protožemáme pocit, že co nám o jazyku řekli v první třídě, je svatá pravdaa nikdy už to nemůže být jinak. To je pochopitelně nesmysl. Jako kdybyto prvotní poučení bylo to jediné správné a věčné. Naivní, ale častoi poměrně vzdělaní lidé si pak neuvědomují, že svět jde dopředu a jazykmusí jít s ním. Některé věci z první třídy prostě neplatí. On ani tenMikuláš nechodí. Ale ten tradicionalismus je docela pochopitelný. Lidési vyjadřování zautomatizovali, škola jim jasně dala najevo, za codostanou jedničku a za co pětku, je to doslova „zatlučeno do hlav“.
Jakou cestou tedy půjde spisovný jazyk? Bude vypadat jako obecná čeština, i když tak spousta lidí nemluví?
Většinový princip asi nefunguje. V úzu zřejmě ano, ale kdyby měl platitna spisovný jazyk, tak bychom se dostali do podivných světů. On by mělnejprve udělat někdo seznam věcí, které jsou problematické. Čechya Morava se sice liší, ale těch věcí není zas tolik. Ve slovní zásoběje úplně zbytečné se o tom bavit – to je zcela otevřený systém.A tvarově je toho opravdu málo. Možná to „ej“ na konci slovau přídavných jmen, i když to je vlastně hláskoslovný prvek. Ale ono tode facto nikomu moc nevadí. Když jste z Brna, tak „malej“ taky řeknete.„Malejma“ už třeba ne, ale v Čechách taky všichni ne. Ano, máte vždyckyjazyk pro domácí potřebu, kde mohou být poměrně velké odlišnostii v rámci Čech, ale v jazyce pro veřejnou potřebu tam ty rozdílynajednou v podstatě nejsou. Můžeme se pokusit některé rozdíly vytáhnouta říct, že my Moravané všichni něco nějak děláme. Jenže houby všichni.Kteří Moravané? Středomoravané nebo lidé z Uherského Hradiště? A coSlezané?
Co někdy diskutovaná otázka změny pravopisu?
Na pravopis se popravdě řečeno nemá sahat. Pravopis – to je součástkulturního kontinua psaných textů. Musí se při jeho změnách reagovat,a tedy i měnit kvůli cizím slovům, která pořád přibývají a adaptují sea nemůže se to psát jak za svatého Dyndy. A kvůli pojmenovávání novýchskutečností, například správních, politických, vzniku nových vlastníchjmen. Obohacování slovní zásoby touto cestou se nedá brzdit – to bychommuseli být strašně omezení – jak kontaktově, tak duševně. A pokud jdeo mluvnici – tam je jistá tolerance samozřejmě potřeba – musíme počítats tím, že je starší a novější tvar a oba jsou správně.
Opravdu je pravopis tak nedotknutelný? Co nápady na přiblížení se fonetické podobě jazyka?
To zrušíme rozdíl mezi I a Y? To už vymýšlel Ústřední výbor KSČ předzhruba třiceti lety. Čím si pomůžeme? To pak zase budeme muset psát Ďa Ť, protože jak jinak odlišíte slova dým a dím? Chce někdo psát „ďím“?A jak s cizími slovy? Ano, často se říká, že je to Y–I složité a žejsou lidé, kteří mají dysortografii a nemůžou se pravopis naučit. Aleněkdo má zase dyskalkulii a nemůže se naučit počítat. No a? Prostě volív životě profesi, kde nebude muset psané texty tvořit, eventuálně si jenechá opravit. Problém by byl i se ztrátou kontinuity textů. Abychommohli číst starší texty v naší knihovně, museli bychom se ten starýpravopis stejně naučit aspoň pasivně. On sice ten současný pravopislidi tak různě zraňuje, jak dostávají ve škole oni nebo jejich děti typětky, ale v okamžiku, kdy byste jim cokoli napsali foneticky, takomdlí, jaká je to hrůza. To budeme psát „fčera“ místo „včera“ a „dicki“místo „vždycky“? Nic by to nepřineslo. Fakt je, že ve škole dělápravopis potíže. Ale počty taky dělají potíže. Na některé věci siprostě nemůžete položit otázku, jestli je máte nebo nemáte dělat. Je tov podstatě kulturní instituce a navíc se na ni krásně vyhazujeu zkoušek. (směje se) Ale není důvod se pozastavovat nad tím, žev některých případech, jako třeba někde na chatu na internetu, to lidénerespektují. To vůbec ničemu nevadí. To je živý svět.
O vás je známo, že jste se hodně věnovala hantecu. Jak jste se k tomu vůbec dostala?
Když jsem Brňačka? Osudem. Působila jsem v Ústavu pro jazyk českýa měla jsem udělat aspirantský úkol a teď jsem řešila jaký. A to bylaprávě doba, kdy si svět všiml, že není jen dialekt. Ne že by se předtímnevědělo, že existují nějaké mluvy měst a jiných teritorií, ale narázse to stalo předmětem zájmu a já jsem došla do věku, kdy mě todostihlo. Věnovala jsem se – možná oproti očekávání – mluvnici. Ta setotiž opravdu dá udělat – tam potkáte tendence v jazykovém vývoji.A vyhýbala jsem se „natvrdo“ slovní zásobě. Jeden problém je, že jenekonečná, a kromě toho dlouhou dobu byla ne přímo zakázána, ale prostěse nepřipouštěla historická česko-německá dvojjazyčnost brněnskéhosvěta. Vinou druhé světové války se to celé velmi zpolitizovalo. Jenžespontánní řeč má hrozně dlouhou paměť.
Přesto vás slovní zásoba hantecu vůbec nelákala?
Materiálově já sama nepatřím do společnosti, kde je hantec doma,a navíc, i když do ní někdo patří, bude mít pravděpodobně zábranyzveřejňovat to, co patří právě jen té vaší skupině kamarádů, tedyi její specifická pojmenování. Stejně jako nevytáhnete na světlo božíintimní milostný dialog, i když by mohl být jazykově zajímavý. Nakonecmožná ani maminka by neřekla, jak říká v soukromí svému miminku, i kdyžjsou to pozitivní slova. To je velice soukromá záležitost, která secizím lidem neříká.
Neříkávalo se, že hantec má jen tu zvláštní slovní zásobu?
Říkalo a dodnes se to tak běžně chápe – slovíčka jsou totiž pro většinulidí na jazyku to nejzajímavější a nejzábavnější. Také je to trochupozůstatek z první republiky, kdy se hantec – přesněji řečeno jeho„babička“ plotňáčtina – přiřadil směrem k argotu, což bylo zajímavějšía napínavější. Ale slova vám musí stát na nějaké gramatice, musívstupovat do textů v podobě skloňované a časované, zapojená do vět,a hantec opravdu stojí na hanáckém nářečí okolí města, i kdyžnivelizovaném. Platí to i pro jeho hláskovou skladbu. Postupně se totozabarvení sice opouštělo, ale teď se zase vrací. Asi protože ti, kdohantecem nejen hantýrujou/hantýrujó/hantýrují, ale užívají hoi v některých psaných textech, chtějí být výrazní.
Myslíte, že si hantec Brňané uměle pěstují?
Asi ano. My všichni Brňané hantec trochu umíme, ale teď zkuste tak pětminut mluvit. To nejde. To už je stylizace, záměrné užití podoby jazykas nějakým cílem, třeba i pěkným – pobavit, potěšit, nebo také dobřeprodat pivo. Jistě – sejdete se s kamarády ve vhodném prostředía u vhodného tématu a najednou se „dá řeč“, kde hantecová slova samapřijdou. To je mluva určité skupiny. Tím nemyslím, že by bylaasociální, je ale například převážně mužská. Ne že by se mezi ctitelihantecu nemohla objevit žena, ale hantec prostě patří do mužskéspolečnosti. A všechno se rodilo za Rakouska-Uherska a za prvnírepubliky, kdy byla role ženy jiná – musela se starat o rodinu a napopovídání u piva o úspěších v lásce a sportu neměla čas. Ani se to proni nepatřilo.
Máte před sebou ještě nějaký výzkumný cíl?
Byl nám přijat projekt – mluvím jako hlavní řešitelka za větší kolektivkolegů z fakulty – Jazyky v integraci – integrace v jazycích. To je moczajímavé téma, se kterým bych se chtěla ještě vyrovnat. V devadesátýchletech se nám najednou otevřel svět a naráz je všechno jinak. Předtímvždycky byly nějaké zákazy – nejdřív se nesmělo nebo alespoň neslušelomluvit německy, a pak zase byla oficiálně na okraji zájmu angličtina.Ale i tak se čeština pod různými vlivy vyvíjela, a to je potřeba vidět.Když to uživatelé jazyka uvidí, tak třeba pochopí, že je potřeba změnypřijímat a že to odplivování si nad jazykovými novotami nemá vlastněcenu. Stejně jako asi nikoho nenapadne bědovat nad tím, že před auty užneběhají ti chlapci s červeným praporkem.
Takže ty zajímavé věci se dějí teď? Za vašich mladých let tomu tak nebylo?
Ony se děly asi už tenkrát, ale my jsme je neviděli, protože bylyuzavřené v soukromé sféře. Ale ten dnešní obrovský mediální booma svoboda všechno odhalily, a navíc zřejmě akcelerovaly. Jsou prostěobdobí, kdy se změny dějí rychleji a kdy zase pomaleji. Vezměte si,jaké šílené věci se odehrávaly v češtině někdy na konci středověku. Toprobíhala jedna změna za druhou. A dostávala se z mluvené řeči dotextů. Jak to asi mohlo vypadat? Asi mniši seděli v písárně a opisovalia už se jim do toho tlačila nějaká nová jazyková zkušenost. A kolemchodil nějaký vrchní opisovač a klepal je po prstech, když tam napsalinějakou tu novou podobu slova. Ale jednoho dne se to stalo standardem.Otázkou je proč a kdy? Nebyla potřeba žádná oficiální instituce, kteráby rozhodla, jak to má – třeba od 1. ledna – být. Takové změny se dějíi právě teď. Jazyk je živý organismus, kterému se nedá poroučet. A nedáse s ním zacházet jako s věcí, i když se to může zdát pohodlnější.
