Bc. Karel Kosina vystudoval sociologii v kombinaci se sociální prací a sociální politikou na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Působil jako ředitel občanského sdružení Ratolest, vedoucí Chráněného bydlení svatého Michaela. V současnosti vykonává funkci ředitele Oblastní charity Brno.
Jak dlouho pracujete ve funkci ředitele Oblastní charity Brno?
V květnu to budou dva roky, ale před tím jsem pracoval v Charitě na pozici vedoucího chráněného bydlení pro lidi s mentálním postižením a autismem.
Co vaše práce v současnosti obnáší?
Moje práce je práce manažera v sociálních službách, který většinu času tráví komunikací s vedoucími jednotlivých zařízení, donátory, se zaměstnanci. Dále odpovídám za vedení sekretariátu Oblastní charity Brno. V rámci své práce se však stále snažím komunikovat i s našimi klienty v přímé péči a zaměstnanci.
Na Masarykově univerzitě jste studoval sociologii v kombinaci se sociální prací a sociální politikou. Jak na toto období vzpomínáte?
Já na to období vzpomínám skutečně velmi rád. Troufám si říci, že mi to úplně změnilo život, můj pohled na obor i na budoucí práci. Měl jsem to štěstí, že jsem zažil atmosféru na Filozofické fakultě a zároveň jsem zažil přechod na Fakultu sociálních studií.
To období bylo velice otevřené a bylo nádherné sledovat to dění a moci diskutovat s pedagogy a mezi studenty. Vzájemně jsme se scházeli na různých neformálních akcích. Samozřejmě jsme také chodili po hospodách a kavárnách. Byla to prostě nádherná doba a tečka.
Jak vám pomáhají nabyté znalosti ve vaší současné práci?
Jednak mi fakulta pomohla s profilací. Myslel jsem si, že se budu více věnovat sociologii, ale velmi mě ovlivnilo setkání s docentem Musilem, doktorem Pavlem Navrátilem, Jitkou Navrátilovou a dalšími. To jsou lidé, kteří mě svým způsobem nasměrovali k sociální práci, a já jsem si už během studia uvědomil, že to je přesně to, co chci dělat. Ve spolupráci s katedrou sociální politiky a sociální práce vznikl v té době projekt Lata, dnešní Ratolest, a měl jsem to štěstí být spoluzakladatelem a prvním ředitelem.
Jaká byla vaše cesta od studia sociální politiky a sociální práce až do Oblastní charity Brno?
Později, když jsem působil v Ratolesti, jsem se dozvěděl, že v Charitě chtějí realizovat nový projekt chráněného bydlení pro lidi s mentálním postižením a autismem. V té době jsem se už zajímal o integraci převážně mladistvých do běžné společnosti a ta myšlenka mě nadchla natolik, že jsem se do výběrového řízení přihlásil a do Charity mě začátkem roku 2000 vzali. V té době město Charitě vrátilo v „morální restituci“ dům na Gorkého 34, který byl v dezolátním stavu. Na účtu jsme neměli ani korunu a začaly se psát projekty. Byl jsem zpočátku jediný zaměstnanec nového projektu a rok nato už jsme otevírali další chráněné bydlení v Brně na Žabovřeské ulici. Tam jsem mohl využít zkušenosti s projektovým managementem a sociální prací obecně, které jsem získal během studia. A za další rok se začaly otevírat první byty na Gorkého, což byla investice za sedmnáct miliónů korun. Svým způsobem to bylo něco neuvěřitelného – na tu dobu a na finanční možnosti – a zároveň něco velmi obohacujícího.
Stál jste tedy u zrodu jak Chráněného bydlení sv. Michaela, tak Ratolesti. Co pro vás bylo nejtěžší při zakládání takovýchto organizací?
V Ratolesti bylo nejtěžší skloubit studium a práci. Potom také skloubit teorii s praxí, kterou jsme zažívali každodenně při práci s rizikovou mládeží. V Charitě považuji za nejtěžší vytváření pracovního týmu, protože Ratolest byla hodně o dobrovolnících a kolegové, které jsem zde měl, byli moji spolužáci, se kterými jsme měli dobré vztahy ve škole i v práci. Zatímco v Charitě jsem se octl v organizaci, kde se budovaly profesionální týmy a nejtěžší pro mě bylo vytváření týmů, řešení konfliktů na pracovišti mezi lidmi a tak dále.
„Díky spolupráci s Centrem praktických studií Fakulty sociálních studií k nám přicházejí studenti na stáže a stává se, že v organizaci zůstanou,“ popisuje Kosina, jak studenti nacházejí uplatnění v charitě. Foto: Martin Kopáček.
Nechybí vám v současné době práce s klienty?
Rozhodně. To bylo vlastně jedno z největších dilemat, které jsem řešil, protože jak v Ratolesti, tak v chráněném bydlení jsem byl v přímém kontaktu s klienty. Ale nakonec jsem to vzal jako etapu, kterou procházím, a vůbec nevylučuji, že bych se k přímé práci s klienty v budoucnu vrátil. I tady ve funkci ředitele s klienty příležitostně pracuji.
Co vás drží u vaší práce?
Beru to tak, že jsem nastoupil do vlaku, který se rozjel, a ta cesta má pro mne smysl. Prostě v tom vlaku jedu, protože to chci podstoupit. Vidím smysl v tom, co děláme pro klienty, v přímé práci a pomoci. To je fantastické. V pozici ředitele už se to hledá hůř, ale máme připravené nové projekty, strategie a nové vize pro naši práci, a to je přesně ta oblast, kterou můžu ovlivnit a která mne v současnosti hodně naplňuje.
Sociální služby nepatří k příliš prestižním oborům, ve kterých by se dala udělat „velká kariéra. Co si o tom myslíte?
Já si myslím, že jsem udělal kariéru, a vidím kolem sebe, že sociální práce je stále více prestižním oborem jak na univerzitní půdě, tak v praxi. Původně jsem chtěl pracovat přímo s klienty a věnovat se mládeži v krizi, ale současně se mi otevřel úplně jiný prostor, který je pro mě stejně podnětný. Domnívám se, že sociální práce nabízí mnoho možností mladým absolventům. Vezměte si jen kolik absolventů naší školy založilo celou řadu nevládních organizací, byla by to krásná analýza. Já v sociální práci vidím velké pole působnosti pro absolventy a pro jejich celoživotní dráhu. Tento obor nabízí velké možnosti.
Myslíte si, že by se na práci v sociálních službách mělo nahlížet spíše jako na poslání nebo je to práce jako každá jiná?
To je těžká otázka. Oba dva ty pohledy mají něco do sebe. Je to práce jako každá jiná, velmi žádaná a potřebná. V současnosti je velká poptávka po lidech, kteří mají adekvátní vzdělání v sociální práci. Ale poslání je to jednoznačně. Já se domnívám, že pokud člověk nevnímá ten přesah, že práce je mu nejen povoláním, ale třeba i posláním, že chce pomáhat druhým lidem, tak u toho zpravidla nevydrží víc než tři až čtyři roky.
Kdo najde v charitě uplatnění?
Přichází k nám hodně absolventů sociální práce a podobných oborů, kteří splňují přísné podmínky pro kvalifikaci. Vlivem spolupráce s Centrem praktických studií k nám přicházejí studenti na stáže. Stává se, že po stáži zůstanou v organizaci jako dobrovolníci a dozvědí se, že se vypisuje výběrové řízení. Takový člověk výběrové řízení zpravidla vyhraje, protože ví, co od práce čekat, a zná kolektiv i klienty.
Jaká je spolupráce s Masarykovou univerzitou?
Spolupracujeme, ale to je spíš dáno osobními kontakty. Když mluvíme o Centru praktických studií, tak to je praktický příklad výborného projektu nabízejícího studentům praxi a větší možnost následného uplatnění na trhu práce. Zároveň ale díky tomuto projektu bylo nám praktikům umožněno chodit na fakultu na přednášky, což pro mě bylo úplně fantastické. Znovu jsem mohl potkávat lidi z katedry, poslechnout si přednášky a přečíst si literaturu, co nám doporučili. Myslím si, že tu trochu chybí právě to následné další vzdělávání a možnost užšího kontaktu s fakultou pro lidi z praxe. Jako studenti jsme nadávali, že musíme hodně číst, a teď nám to chybí. Protože když se dostanete do praxe, tak za ten týden přečtete mnoho faktur, smluv a podobných dokumentů a jedna takováto přednáška s odkazem na literaturu vám může přinést hodně.
