Možná to bude znít hloupě, ale co vlastně dělá takový imunolog?
To není otázka nepříhodná. Skutečně i dnes ještě málo lidí ví, čeho všeho se imunologie vlastně týká. Vybavuje se mi inaugurační přednáška profesora Poulika, který obdržel v roce 1997 čestný doktorát Masarykovy univerzity. Začal vyprávěním, jak šel po chodbě v nemocnici v Detroitu a potkal pacienta, který se ho zeptal: pane doktore, co vy celý den děláte? On mu odpověděl: No, já jsem imunolog. A ten pacient ze sebe vypravil: Uah, imunolog? A pokračoval ve své procházce. Nedávný rozhovor s profesorem Mesteckým z Alabamské univerzity v Birminghamu v televizním pořadu Na plovárně Marek Eben uvedl slovy: Na žádné světové komerční televizi by neprošlo, kdybych přišel s tím, že udělám třiadvacetiminutový pořad o imunologii. Ona ta věda jako by nebyla dost akční.
Tak začněme od toho, co to vlastně imunologie je.
Je to biologická věda, která se zabývá imunologickou reaktivitou živých organismů – od rostlin až k člověku. Imunitní systém patří mezi základní informační systémy organismů a podílí se na jejich sebeudržování tím, že střeží jejich molekulární výstavbu. Odlišuje „vlastní“ od „cizího“. Odstraňuje zcela cizorodé patogenní mikroorganismy, ale také buňky, které se odcizily v důsledku virové infekce, nádorového zvratu nebo prostě zestárnutím. Základní fyziologickou funkcí imunitního systému je obrana proti infekčním původcům. Původně obranné imunologické mechanismy se však mohou obrátit i proti vlastnímu organismu a vést k jeho poškození.
Jsou rozdíly v základní a aplikované imunologii. Studium obecných principů imunitního systému vyžaduje komplexní laboratorní přístupy – biochemické, molekulárně-genetické, ale také experimenty na zvířatech a v neposlední řadě modely „in silico“. Lékařská imunologie, konkrétně klinická imunologie se zabývá především poruchami imunitního systému člověka. Má složku klinickou a laboratorní. Úkolem klinických imunologů je diagnostika, monitorování a léčba chorob, které jsou způsobeny imunologickými mechanismy.
Které choroby patří do imunologie?
Kdybych řekl, že skoro všechny, mohl bych být považován za posedlého lobistu. Ale ono by to nebylo daleko od pravdy. Imunologie přináší totiž jeden ze základních fyziologických a patogenetických principů, který se uplatňuje ve zdraví a nemoci všech orgánů a systémů, ve všech lékařských oborech, od interních přes chirurgické až např. k psychiatrii. Proto musí být klinický imunolog partnerem všech lékařských specialistů. „Vlastní“ imunologické choroby si můžeme rozdělit do tří skupin. Na prvním místě jsou to choroby z nedostatečné činnosti imunitního systému. Označujeme je jako imunodeficience. Jsou jednak primární, vrozené, s genetickým podkladem, jednak získané. Získaných neboli sekundárních je mnohem více. Příčinou jsou infekce – známé je HIV –, nedostatečná nebo špatná výživa, poruchy nervového a endokrinního systému, ale také některé způsoby léčby. Odhaduje se, že počet osob s podlomenou imunitou tvoří až jedno procento lidské populace.
Může škodit také nadměrná činnost imunitního systému? Patří tam alergie?
Zvýšená činnost imunitního systému je někdy žádoucí – možností záměrné zvyšování imunity využíváme například při specifické prevenci epidemiologicky závažných chorob vakcinací. Na druhé straně, neregulovaná, nezvládnutá imunologická hyperreaktivita se projeví poškozením organismu. Udává se, že až třicet procent naší populace má vrozenou schopnost přemrštěně reagovat na některé látky v zevním prostředí, takzvané alergeny – například pyly rostlin, roztoče v domácím prachu, srst zvířat, některé složky potravin. Tato přecitlivělost se projevuje jako rýma, průduškové astma, atopický ekzém, potravinová alergie.
Patří sem ale i autoimunitní choroby. V čem spočívají?
S autoimunitními chorobami se setkáváme asi u pěti procent naší populace, především u žen. Mezi nejčastější patří choroby štítné žlázy, cukrovka prvního typu, revmatoidní zánět kloubů, různá onemocnění pojiva, ale také třeba roztroušená skleróza. Vznikají proto, že imunitní systém přestane tolerovat své struktury, že namíří svou reaktivitu proti „vlastnímu“. Na vzniku autoimunitních chorob se uplatňuje genetická vloha, hormony, neurotransmitery, ale také faktory zevní, zejména mikroorganismy, významný vliv má také výživa.
Vyskytují se i nádory imunitního systému?
Ano. Maligní změna může postihnout i buňky imunitního systému. Jejich základními představiteli jsou bílé krvinky, především lymfocyty. Vznikají pak například myelomy, lymfomy, leukemie. Pacienti, kteří trpí těmito chorobami jsou soustřeďováni především v onkologických, respektive hematoonkologických centrech. Jedním z důsledků těchto procesů je dysfunkce imunitního systému.
Již v začátcích klinické imunologie, v šedesátých letech minulého století, řekl profesor Coombs, že „kompletní imunolog“ musí být ochoten pohybovat se v molekulární biologii, biochemii, mikrobiologii, patologii, farmakologii a všech klinických oborech. Ale to je právě na imunologii přitažlivé. Neboť imunologie je obor, který zasahuje do celé medicíny, jednotlivé disciplíny propojuje a vede k celostnímu pohledu na podstatu stesků pacienta.
O imunologii se hovoří jako o zcela zásadním oboru. Uvádí se, že imunologové získali deset Nobelových cen? Čím to je?
Druhá polovina minulého století byla ve znamení „biologické revoluce“. Mezi obory, které byly v tomto procesu určujícími byla uváděna vedle molekulární genetiky a neurověd také imunologie. Imunologie se dotýká samé podstaty existence organismů, jejich sebeudržování, jejich reprodukce. Přináší naprosto zásadní poznatky o živých systémech. Je zde ale dopad i praktický. Imunologie dokáže lidstvo posilovat, bránit se epidemickému šíření infekčních chorob. Mám na mysli možnosti preventivního očkování, vakcinace. Očkování proti epidemiologicky závažným chorobám je vysoce hodnoceno i světovými ekonomy. Již první Nobelovu cenu v roce 1901 získal von Behring za zavedení léčby záškrtu imunním sérem. Letos je to sto let, kdy Ehrlich a Mečnikov dostali Nobelovu cenu za objasnění podstaty imunitní reaktivity.
Zároveň se ale říká, že je imunologie relativně nový obor.
Oficiální statut svébytného oboru byl imunologii přiznán v roce 1971 na prvním světovém imunologickém kongresu ve Washingtonu. Tenkrát bylo řečeno, že imunologie je nezávislou a samostatnou disciplínou. Ale prolog zazněl již koncem 19. století, v souvislosti s poznáním významu mikroorganismů v etiologii infekčních chorob. Je spojen s osobnostmi Pasteura a řady „lovců mikrobů“. Byli bychom nespravedliví, kdybychom v této souvislosti nezmínili E. Jennera, který již v roce 1796, bez mikrobiologie, zavedl ochranné očkování proti neštovicím na základě pozorování, že osoby, které prodělají relativně lehké „kravské“ neštovice neonemocní neštovicemi „černými“.
Proč se tedy obor zformoval až v 70. letech?
Imunologie první poloviny dvacátého století byla ve znamení objasňování mechanismů obrany proti infekčním chorobám. Pozornost byla soustředěna na antigeny a na protilátky, na možnosti imunologické diagnostiky, léčby a prevence infekčních chorob. Teprve v druhé polovině minulého století začalo období fyziologie imunitního systému. Byly identifikovány bílé krvinky jako buňky imunologicky kompetentní, byly zdokonaleny analytické metody, které se využívaly k detailnímu studiu humorálních i celulárních složek imunity, nesmírný pokrok přinesla molekulární biologie a genetika. Ukázalo se, že imunologická reaktivita vysvětlí problémy s přihojením transplantátů tkání a orgánů, že podstatou nejčastějších alergických chorob je abnormální tvorba zvláštních protilátek, byla definována skupina autoimunitních chorob, až se dokonce začala vymezovat „imunologie neinfekční“.
Opravdu se dá říct, že všemu rozumíme? Není někde nějaká slepá skvrna?
Současný stav imunologie je fascinující. Jsem přesvědčen, že však nejsme na konci. Že současná suma poznatků neznamená ani začátek konce. Řekněme, že jsme na konci začátku.
Jak vidíte budoucnost imunologie?
I když snahu o získávání dalších analytických dat o podstatě imunologické reaktivity v žádném případě nepodceňuji, cítím potřebu syntézy jednotlivostí. Významná bude podle mého názoru koncepce systémové biologie. A poznávání souvislostí mezi imunitním systémem, endokrinním systémem a systémem nervovým, ale i ději metabolickými. Možná to bude znít jako klišé, ale zdravý způsob života bez nadměrného přepínaní – od výživy až po sportování a psychickou pohodu – je podmínkou toho, aby imunitní systém dobře fungoval.
Nevidíte problém ve vzrůstajícím množství takzvaných civilizačních chorob?
Ne tak zásadní. Je ale pravda, že když se dělal přehled výskytu infekčních chorob asi od roku 1950 do roku 2000, tak bylo jasně vidět, jak jejich výskyt díky očkování a další prevenci poklesl. Ale na druhou stranu, když se podíváte právě na choroby, kde se uplatňují imunitní mechanismy, tak tam vidíte vzestup – tedy u chorob jako astma nebo roztroušená skleróza či alergie. Takže ta naše doba, a tím myslím různé nové zevní vlivy, má jistě vliv na tuto imunologickou reaktivitu. Jedním z vysvětlení, proč jsou tyto věci na vzestupu – a myslí se tím zejména alergie, je fakt, že o nové generace je příliš pečováno – mám na mysli takové ty hyperprotektivní maminky, které pořád umývají a žehlí a pucují. Dnešní děti jsou na tom daleko hůř než ty, které vyrostly v přirozenějším prostředí. Říká se tomu hygienická hypotéza. Ta praví, že k tomu, aby imunitní systém dozrál, je nutné, aby byl v kontaktu s běžnými mikroby.
Stál jste u zrodu Oddělení klinické imunologie? Jak na toto vzpomínáte?
Bylo to krásné období. Kdybych mohl parafrázovat G. G. Márqueze, imunologie byla tehdy tak mladá, že řada věcí ještě neměla svá jména a když jsme o nich chtěli hovořit, museli jsme si na ně ukazovat prstem. Příležitost, že jsem mohl přispět k domestikaci imunologie, že jsem se mohl podílet na uskutečnění koncepce klinické imunologie v našem zdravotnictví, hodnotím jako mimořádnou. Začínal jsem s jednou místností, pak byl přidělen jeden lékař, který se musel nejdřív připravit na první atestaci, pak jsem získal jednu zdravotní laborantku, mikroskop mi půjčili na Veterinární vysoké škole, centrifugu jsem si přivezl z Biofyzikálního ústavu a z prvního ročního rozpočtu, který byl, pokud si dobře pamatuji 320 tisíc Kčs, jsem byl poněkud nesvůj. Ale díky zaujetí svých spolupracovníků jsme mohli vytvořit pracoviště s odděleními laboratorní imunologie, klinické imunologie, alergologie a Univerzitním centrem pro primární imunodeficience, které je jak pro Lékařskou fakultu, tak pro Fakultní nemocnici u sv. Anny, pro mediky, lékaře a především pacienty už těžko postradatelné.
Co vás ve vaší práci pohání?
Imunologie se mění před očima, každý rok přináší záplavu nových objevů, které korigují představy jen o málo starší a otevírají obzory dosud netušené. Jak už jsem uvedl dříve, na imunologii je přitažlivé to, že zasahuje do celé medicíny, že jednotlivé disciplíny propojuje a svazuje. No a jak řekl můj milý učitel profesor John: Kdyby bylo imunologovi zakázáno dělat imunologii, dělal by – imunologii.