České či československé hospodářství prošlo v uplynulých sto letech řadou etap a přestálo náročné zkoušky. Připomeňme si v rámci seriálu o 100 letech Československa ty nejdůležitější.
Nově vzniklé Československo se muselo vypořádat s řadou problémů. Mimo jiné s přechodem na mírovou výrobu z válečné ekonomiky. České země byly průmyslové a patřily k nejvyspělejším částem monarchie. Nicméně monarchie byla sama evropský průměr. Navíc velká část průmyslu byla v německých rukou. Představy, že Československo bylo v období 1. republiky pátou nejvyspělejší zemí světa, jsou liché. Přesto však země patřila mezi rozvinuté a ekonomická úroveň byla podobná rakouské. Úspěšná byla zejména 20. léta, naopak velká hospodářská krize dopadla na ČSR velmi silně.
Další pohroma pro zemi i ekonomiku přišla s německou okupací. Okupační síly vysávaly protektorátní zdroje všemi možnými cestami – včetně pracovního nasazení v říši, arizace židovského majetku či placení daně za možnost pasivní účasti ve válce. Země tak vedle velkých lidských ztrát utrpěla i značné ztráty po stránce materiální.
Po osvobození došlo k výraznému politickému posunu doleva, který se projevil například znárodněním velkého průmyslu. Nicméně v období do roku 1948 se stále jednalo o tržní ekonomiku. Následně po únorovém převratu však bylo po sovětském vzoru zaváděno centrální plánování. Jedním ze základních pilířů bylo velmi důsledné znárodnění a kolektivizace. Jeho důsledkem byla ztráta motivace. Tento aspekt byl ještě prohlouben všeobecnou nivelizací příjmu – maximální úsilí i „flákání“ bylo odměňováno velmi podobně.
Samotné centrální plánování představovalo velmi odvážný konstrukt. Oblíbený ekonomický příklad je s produkcí tužky. Její výrobu musíme začít se zasazením stromu. K jeho pokácení byla potřeba pila, kterou musel někdo vymyslet, vyrobit (z velkého množství dílů), a dodat. Následně bylo potřeba přepravit kmen na pilu – představme si složitost produkce auta a továrny na zpracování dřeva. Další komponenty jsou guma, lak či tuha. Na produkci tužky tak nevědomky pracují miliony lidí z různých koutů planety. A teprve vše ve výsledku tvoří tužku, kterou jako samozřejmost koupíme v každém papírnictví za šest korun.
Komunisté chtěli plánovat a řídit nejen (jednoduchou) produkci tužky, ale vše a navíc věřili, že tento „vědecký“ přístup bude efektivnější než chaotické trhy. Kreativitu trhů nahradil příkaz. K tomu se přidávala řada dalších zásahů do ekonomiky jako například fixní ceny, které přispívaly k celkové neefektivitě systému. Podniky usilovaly primárně o plnění plánu a efektivita nebyla důležitá. V důsledku československá ekonomika trvale zaostávala.
HDP na osobu bylo v roce 1948 na srovnatelné úrovni s rakouským. V roce 1989 dosahovalo jen poloviny či třetiny. A československá produkce byla ve své většině mezinárodně zcela nekonkurenceschopná.
Transformace po roce 1989 byla složitá a náročná. Zásadní reformy včetně liberalizace cen či privatizace proběhly poměrně rychle. Souběžně jsme se všichni museli naučit novým věcem a přístupům, a to včetně podniků, které se musely adaptovat na tržní podmínky. V rozporu s všeobecným českým přesvědčením je mezinárodně česká transformace hodnocena velmi dobře, což se vyjeví zejména v mezinárodním srovnání. Transformace se dá totiž velmi snadno pokazit (například Ukrajina).
Česká ekonomika nastartovala proces (pro někoho asi pomalé) konvergence k vyspělejším zemím. Nicméně již v současnosti je životní úroveň v Česku mimořádně vysoká a průměrný Čech patří mezi 14 procent nejbohatších obyvatel planety. Někdy se zdá, že na tuto skutečnost zapomínáme.
Autor je docentem na Katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakulty MU.