Pozornost veřejnosti nedávno vzbudily dvě odborné publikace dokumentující výrazný úbytek hmyzu. Zahraniční i česká média tuto situaci ve zkratce označují jako „hmyzí apokalypsu“ či „ekologický Armagedon“.
Jedním z nejcitovanějších odborných článků roku 2017 v oboru ekologie a životní prostředí je práce uveřejněná v časopise PLOS One, která oznamuje více než tříčtvrtinový pokles masy létajícího hmyzu oproti stavu před třiceti lety. Výsledky této studie, založené na odlovu hmyzu pomocí speciálních pastí v 63 přírodních rezervacích v západním Německu, rezonují s méně exaktně vyjádřitelnou zkušeností mnoha řidičů i na českých silnicích. Dříve bylo nutné čelní skla aut každou chvíli čistit od lepkavých zbytků rozmázlých hmyzích těl, dnes zůstávají podezřele čistá.
Druhou v médiích diskutovanou publikací je přehledová studie uveřejněná letos v časopise Biological Conservation. Na základě 73 dřívějších publikací z různých států došla k závěru, že úbytek hmyzu je globální problém, přičemž 40 procent druhů hmyzu je ohroženo vyhynutím v horizontu několika příštích desetiletí.
Oba články upozorňují na dva negativní jevy: Jedním je úbytek početnosti hmyzu nehledě na jeho druhovou příslušnost, druhým pak masivní vymírání hmyzích druhů. Oba aspekty spolu souvisí, jelikož snížení počtu populací a jedinců jakéhokoliv konkrétního druhu zvyšuje pravděpodobnost jeho vyhynutí. Je ale situace opravdu tak dramatická, jak naznačují novinové titulky?
Co se týče prvního problému, dat umožňujících přesné srovnání celkové početnosti jedinců hmyzu dříve a dnes je na celém světě poměrně málo. Vědecké sledování hmyzu je totiž náročné na zkušenosti i čas kvůli vesměs drobné velikosti těla a přitom ohromné rozmanitosti hmyzu, jehož jednotlivé skupiny se často výrazně liší ve způsobu života. To platí pro krátkodobé výzkumné projekty a hlavně pro dlouhodobá sledování, která je nutné dobře naplánovat a přitom zajistit kontinuitu výzkumu.
I výše zmíněné studii o „hmyzím Armagedonu“ v západním Německu lze vytknout řadu metodických nedostatků a nepodložených interpretací. Přesto ona a další práce naznačují, že jedinců hmyzu v krajině opravdu ubývá. A jelikož hmyz představuje základní zdroj potravy pro většinu sladkovodních ryb, obojživelníků, plazů, netopýrů a řadu ptáků, tento úbytek se zřejmě promítá do poklesu početnosti i těchto skupin, který je bohužel lépe zdokumentovanou realitou.
O ústupu a postupném vymírání jednotlivých druhů hmyzu na světě máme o dost přesnější údaje, které jsou skutečně alarmující. Pro Českou republiku je shrnuje aktuální Červený seznam bezobratlých.
Míra vymírání v průměru odpovídá globální situaci a týká se prakticky všech skupin hmyzu. Tedy nejen těch druhů, které osidlují intenzivně obhospodařovanou zemědělskou krajinu s pověstnými lány řepky, udržovanou masivními dávkami pesticidů a umělých hnojiv, ale i druhů původně květnatých luk a pastvin, kterým většinou nevyhovuje buď převažující velkoplošná strojová seč, nebo úbytek drobných stád hospodářských zvířat a zarůstání vysokou trávou a křovinami. Mnoho lesních druhů ustoupilo kvůli nedostatku mrtvého dřeva či světla v jednotvárně pěstěných lesích. Jak ukazují i výsledky kolegů z ústavu botaniky a zoologie na Masarykově univerzitě, nejspíš ještě hůře je na tom drobná fauna stojatých i tekoucích vod, postižených nadbytkem živin, znečištěním a regulací dříve volně meandrujících potoků a řek.
Předpovědět důsledky úbytku hmyzu pro celé ekosystémy je kvůli jejich vysoké komplexitě obtížné. Hmyz má v potravních sítích nejen roli predátorů či kořisti, ale i opylovačů většiny rostlin a rozkladačů rostlinných zbytků, výkalů a mršin. Jedním z očekávatelných důsledků postupného vypadávání druhů se specifickými rolemi z propletence funkčních vazeb je i větší náchylnost systémů k výkyvům. Ty se mohou projevovat například periodickými kalamitami hospodářských škůdců (často rezistentních vůči insekticidům) či invazemi nepůvodních druhů.
V dlouhodobém horizontu tak může být pro lidstvo obtížnější získávat obživu. Hmyz jako takový ale člověka na Zemi pravděpodobně přežije – není sice vybaven inteligencí, jeho evolučním trumfem však může mimo jiné být krátký generační čas, který alespoň některým druhům umožňuje rychlou adaptaci na měnící se podmínky prostředí.
Autor působí na Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty MU.
