Život v moderní době stále častěji naráží na etické hranice. Dostáváme se do období, kdy poznání překročilo hranice toho, co lidé dlouho považovali za nemožné. Stále častěji věda otevírá nové dveře s úžasnými možnostmi. Zatímco technický pokrok má jen vzácné etické hranice, pokrok v medicíně a biologii na ně naráží téměř vždy. Od chvíle, kdy byl člověku podán lék, který odvrátil smrtelnou nemoc, zasahujeme do přirozeného vývoje věcí. Míra naší intervence se v tomto ohledu stále zvyšuje a občas obelháváme sami sebe.
Například loni v Číně proběhla soudní žaloba, kdy manžel zažaloval manželku za to, že mu zatajila její mnohé plastické operace, které ji zkrášlily. Tato skutečnost se projevila, když se jim narodila ošklivá dcera, která nebyla ani jednomu z nich podobná.
Jedním z velkých etických milníků moderní doby byla asistovaná reprodukce, která umožnila mít vlastní děti i lidem, kteří přirozeně počít nemohli. Samotná asistovaná reprodukce je mnohdy ještě stále zatracována a genetika označována jako degenerační zásah do populace. Přece jenom jsme schopni rozmnožit lidi, kteří by se přirozeně množit neměli. V tomto kroku se ale dostáváme do křížku se základními lidskými právy, jak je deklaruje ústava. Rozsudek senátu evropského soudu pro lidská práva říká: Ochrana dítěte nicméně nemůže jít tak daleko, aby zabránila rodičům, kteří po něm touží, mít vlastní dítě.
Kde jsou hranice toho, co bychom měli provést, abychom pomohli jedinci a neohrozili budoucí generace? Etická pravidla jsou velice křehká a vyplývají z názoru většiny. Většina určuje to, co je správné provádět a co bude zatraceno. Tento fakt je velkou překážkou u léčby, která se týká jednotlivců.
Vždy se budete dívat na etický problém podle své zkušenosti. Pokud se jich daný problém netýká, má většina lidí tendenci být proti. Pokud by ale nějaký postup mohl pomoci vyřešit vaši těžkou životní situaci, budete se na něj dívat zcela opačně. Je úkolem etických komisí šířit poznání a pochopení nových technik a procesů široké veřejnosti, aby se dokázali na věc podívat očima těch, kterým pomůže.
Kmenové buňky mají potenciál konat zázraky. Výzkum kmenových buněk ještě nepokročil natolik, abychom byli schopni vypěstovat náhradní orgán pro transplantaci. Nicméně zde mohou pomoci techniky asistované reprodukce. Ty pomohou dětem vyléčit smrtelné onemocnění, které lze léčit transplantací kmenových buněk z kostní dřeně. Problém jej však kompatibilita dárce a příjemce.
Asistovaná reprodukce může pomoci tím, že budou připravena embrya od stejných rodičů a před implantací do dělohy se u nich provede preimplantační genetická diagnostika – savior sibling (výraz pro dítě, které se narodí za pomoci umělého oplodnění kvůli zajištění buněk či orgánů pro smrtelně nemocného sourozence). Na základě výsledku se pro implantaci vybere to embryo, které je kompatibilní s nemocným sourozencem a netrpí danou mutací. Při narození se odebere pupečníková krev a z ní se izolují kmenové buňky, které se použijí pro transplantaci u nemocného sourozence. Tyto postupy jsou legální ve Spojeném království a v Austrálii o nich vždy rozhoduje národní autorita.
Někteří lidé se na tento počin dívají jako na umělé vytváření dětí a obávají se o jejich psychologický vývoj v dětství, kdy by s nimi mohlo být zacházeno jako s nadbytečným dítětem. Nicméně rodiny, které takto dítě počaly, uvedly, že si stejně přály dalšího potomka. Věřím, že pohled lidí se radikálně mění s tím, na jaké straně se ocitnou. Pokud by jim umíralo dítě na leukémii a oni měli tuto možnost, jak jej zachránit, chopili by se jí.
Ukázkou toho je společností dlouho odsuzované „dítě na objednávku". Například Jamie Whitaker. Jamie se narodil v roce 2003 a ještě když byl embryo, jeho rodiče do něj vkládali veliké naděje na uzdravení jeho staršího bratra Charlieho. U Charlieho se projevila fatální Diamnod-Blackfan anémie a bez komplementárního dárce kostní dřeně bylo jen otázkou času, kdy zemře. Jelikož Charlie tou dobou neměl žádného sourozence, jednou z nadějí bylo početí sourozence, který by měl shodu v HLA typizaci (HLA mají významnou funkci v imunitním systému člověka). Zde zasáhla asistovaná reprodukce, která umožnila přípravu šesti embryí a jejich následnou preimplantační diagnostiku, díky které byla nalezena shoda HLA u tří embryí. Dvě vyšetřená embrya byla zavedena a narodil se Jamie. Později se pupečníková krev mladšího bratra použila pro transplantaci a v roce 2012 byl Charlie diagnostikován jako uzdravený. Celý tento příklad ukazuje stávající praxi, kdy moderní medicína je schopna vytvořit zcela novou lidskou bytost, která může pomoci svému sourozenci.
Další možností, jak reprodukční medicína může pomoci s daleko menším dopadem na společnost, je použití nevyužitého, nadbytečného embrya pro kultivaci specifické tkáně a orgánu. V podstatě lze využít tento přístup pouze u dětí, které byly počaty takzvaně ve zkumavce, nebo jejichž sourozenci byli takto počati. Zatím však věda a výzkum kmenových buněk nepokročil natolik, aby bylo možné vykultivovanou tkáň transplantovat.
Lidé se obávají dětí na objednávku. Obávají se toho, že jednou pokročí doba natolik, že budeme schopni manipulovat s genetickou informací a vytvořit tak jedince požadovaných kvalit. V současné době jsme na míle vzdáleni takovým představám, ale nelze vyloučit, že v budoucnu budeme schopni zasahovat do genomu lidí. Nicméně si dovedu představit, jak tímto přístupem můžeme nové potomstvo udělat resistentním vůči mnoha smrtelným infekcím, rakovině a všem postižením, se kterými se děti rodí.
Při takových znalostech se může otázka etiky zcela otočit: Je opravdu etické nevyužívat tyto postupy k tomu, aby se nerodily postižené děti, abychom nezabránili jejich budoucímu onemocnění?
Autor je doktorand Přírodovědecké fakulty MU a vedoucí embryologické laboratoře kliniky reprodukční medicíny