Pokud se běžného Čecha zeptáme, jaký spisovný jazyk se používá na území Česka, nejspíš se na nás chvíli tázavě zahledí v očekávání nějakého chytáku, načež s vysokou mírou jistoty odpoví: „No přece čeština, ne?“ Pokud bychom ale stejnou otázku položili náhodnému občanu Bosny a Hercegoviny (BaH) odpověď by zdaleka nebyla tak prostá.
V balkánské zemi se třemi konstitutivními národy (Bosňáky, kteří se hlásí k islámskému kulturně-náboženskému okruhu, Srby, většinou se hlásícími k pravoslavnému křesťanství, a převážně římskokatolickými Chorvaty) by se reakce zřejmě lišila v závislosti na osobě, místě i časové okolnosti.
Ještě v roce 1989 by asi každý odpověděl: srbochorvatština. Už pět let poté bychom se ale dočkali více možných variant. Část populace by ještě stála za srbochorvatštinou, část by ale už tvrdila, že jsou to bosenština, srbština a chorvatština a našly by se i další názory. Člověk zvyklý na průhlednost české situace bude z této palety odpovědí po právu poněkud zaskočený.
Dnešní jazyková situace je výsledkem složitých historických, etnokulturních, konfesionálních a národně-integračních procesů, pojďme ale raději k novější historii. V období občanské války v BaH (1992–95) a vyhraněných nacionalismů na všech třech stranách bosenští Srbové i bosenští Chorvaté následovali v jazykové politice svá národní centra Záhřeb a Bělehrad. Začali tak svůj jazyk označovat národním jménem jako chorvatský, respektive srbský.
Bosenští Muslimové, kteří v té době dovršili zformování vlastní národní identity pod staronovým jménem Bosňáci, se rozhodli následovat příkladu Srbů a Chorvatů a srbochorvatštinu, kterou hovoří, označili za jazyk bosenský. Od roku 2002 je na celém území BaH ústavně zaručena rovnoprávnost všech tří jazyků konstitutivních národů i obou písem (latinky i cyrilice – tou píší jen Srbové).
Kafa, kava i kahva
Nářeční báze spisovné bosenštiny je stejná jako u srbštiny a chorvatštiny, mluvnický plán jakbysmet. Odlišnosti hledají promotéři bosenštiny především v lexikální a fonetické rovině, kde se proti srbštině i chorvatštině snaží vymezit důrazem na vyšší frekvenci výrazů orientálního původu, které jsou do bosenského jazyka často uměle vraceny, a s tím související vyšší frekvencí fonémů /h/ a /f/ (např. oproti srbskému kafa, resp. chorvatskému kava „káva“ do svého standardu vrátili turecký tvar kahva).
Bosenský nebo bosňácký?
S tím úzce souvisí i problém jména jazyka – jestliže termín bosenský je odvozen od toponyma Bosna, jeho význam zahrnuje celé území BaH, ale jelikož jím hovoří jen část populace, měl by tomu odpovídat i název jazyka – tedy bosňácký, odvozeno od etnonyma Bosňák.
Sami Bosňáci jednoznačně preferují první možnost, tedy bosenština, dokládají to mimo jiné i názvy jejich současných jazykovědných příruček. Srbové a Chorvati se naopak svorně přiklánějí k pojmenování bosňácký, neboť za propagací atributu bosenský vidí nežádoucí nárokování si jazyka všech obyvatel BaH, tedy všech Bosňanů bez ohledu na národnost.
Složité rozlišování
Specifikace bosenské spisovné normy je v každém případě obtížná – neorientální jazykové prvky jsou většinou shodné se srbskými, méně s chorvatskými nebo jsou společné oběma (všem třem) jazykům. Sami Bosňáci přitom s ohledem na území, kde žijí, hovoří někde spíše „chorvatsky“, jinde spíše „srbsky“.
Nejednoznačnost jazykových hranic platí i pro ostatní národy BaH – mluva obyvatel určitých lokalit vykazuje jisté charakteristické znaky bez ohledu na národní příslušnost mluvčích. Sociolingvisté už dříve zaznamenali fakt, že například idiolekt Srba a Bosňáka z určité čtvrti Sarajeva vykazuje výrazně více shodných prvků než idiolekt téhož Srba porovnaný s mluvou Srba dejme tomu z Kragujevce.
Bosňák však bude tvrdit, že mluví bosensky, a oba Srbové budou tvrdit, že mluví srbsky. Pokusem o nalezení určitého konsenzu je snaha označovat jazyk v BaH trojčlenným názvem bosenský, chorvatský, srbský, zkráceně B/H/S jazyk, který by tak funkčně nahradil společensky a politicky nepřijatelnou srbochorvatštinu, vykazoval přitom všechny její přednosti a zároveň odpovídal nacionálním požadavkům všech zainteresovaných národních společenství. Zda je toto řešení životaschopné, ale ukáže až budoucnost.
Autor je odborný asistent v Ústavu slavistiky Filozofické fakulty MU.