V prvním díle seriálu o tom, jak se dělá výzkum v psychologii, jsme napsaly něco málo o přípravě dotazníků v psychologickém výzkumu. Když je dotazník hotový, potřebujeme respondenty, kteří jej vyplní. Zde se ptáme: Koho se potřebujeme a navíc můžeme ptát? Kde tyto lidi najít? Jak je motivovat k tomu, aby s námi spolupracovali? Jak samotný sběr realizovat?
To, koho se ptáme, závisí na tom, co chceme zjistit. Pokud zkoumáme vývoj v adolescenci, budeme se nejspíše ptát adolescentů; pokud děti s nadáním, budeme se ptát jich. Pouze toto ale nestačí. Abychom zjistili stoprocentně pravdivou odpověď na výzkumnou otázku, museli bychom se ptát naprosto všech adolescentů či nadaných dětí (neboli celé populace těch, kteří se vyznačují zkoumaným rysem). Většinou je taková varianta nereálná a potřebujeme z této celkové populace udělat určitý výběr respondentů, jejichž zkoumání je v našich možnostech.
Abychom se co nejvíce přiblížili pravdivé odpovědi na výzkumnou otázku, je nejlepší reprezentativní náhodný výběr. Je to vlastně taková zmenšená skupina lidí, jejichž charakteristiky do velké míry odpovídají těm v celkové populaci. Vzorek by měl být vybrán co nejvíce náhodně, jinak získaným datům hrozí zkreslení.
Pokud bychom se ptali třeba jen žáků osmiletých gymnázií, může nám výsledky zkreslit to, že mohou mít jiné zkušenosti (a budou jinak odpovídat) než žáci jiných škol. Snažíme se proto vybírat co nejnáhodněji a necílit jen na určitou skupinu respondentů, např. z jedné školy, z jednoho ústavu či pracoviště, pouze z velkých měst a tak podobně.
Pokud si chceme pojistit, že vzorek bude vypadat opravdu jako populace a budou v něm zastoupeny všechny důležité „podskupiny“ - třeba žáci velkých i malých škol - stejně jako v konkrétní populaci, použijeme speciální typy výběrů. Například sestavíme seznam velkých škol, malých škol, a z těch pak vybíráme náhodně.
I takové výběry není vždy možné plně realizovat, podobné výzkumy jsou neuvěřitelně časově i finančně náročné. Děláme však, co můžeme, a pokud se nám nepodaří dosáhnout uspokojivé reprezentativnosti, vždy zdůrazňujeme, o jakém vzorku naše výsledky vypovídají, a jsme opatrní se vztahováním výsledků k celým populacím, tedy k jejich zobecňování.
Pokud už víme, koho se budeme chtít ptát, nastává další fáze, a to požádat respondenty o spolupráci. Málokdo s oblibou vyplňuje dotazníky, přece jen nás to stojí čas a energii. Proto se snažíme všem zúčastněným nabídnout alespoň něco za jejich ochotu. Někdy se vypisuje soutěž o ceny (bohužel psychologie není obor natolik bohatý, abychom mohli odměnit všechny), někdy respondent dostane vyhodnocený vlastní dotazník - dozví se například svoje IQ, někdy alespoň generalizovanou statistiku z celého výzkumu.
I tak mnozí lidé často vyplnění odmítnou. Pak se musíme zamyslet nad tím, jaký vzorek vlastně máme, jací lidé jsou v něm zastoupeni (tedy kdo byl ochoten odpovídat) a jací ne - a jaké důvody mohli k odmítnutí mít. A i přes krásně naplánovaný výběr můžeme skončit se vzorkem, kde určitá významná podskupina lidí chybí.
Kromě samotné motivace k vyplnění musíme také zajistit, aby respondenti dotazníky vyplnili co „nejkvalitněji“. K tomu pomáhá několik věcí: dát srozumitelné instrukce k vyplňování, vyjasnit problematická místa v dotazníku, ale také zajistit, aby respondent měl k vyplňování dobré podmínky, například aby si děti ve škole vzájemně nenahlížely do dotazníků a měly na odpovídání dostatek soukromí i času.
Získat dobrá data tedy nezávisí jen na tom, jak dobrý máme dotazník, ale do velké míry i na tom, jak kvalitně samotný sběr naplánujeme a provedeme.
Autorky pracují na IVDMR FSS MU v projektu VITOVIN spolufinancovaném Evropským sociálním fondem a rozpočtem České republiky.