Odložit je tak jednoduché. V okamžiku se nám otevírají možnosti na věnování se myriádě jiných aktivit a seminárka se stává problémem našeho budoucího já. A to budoucí já je v našich myslích vždycky jaksi svědomitější, schopné větší sebekontroly a kreativnější, no jednoduše lepší než to aktuální, a proto tuhle práci za nás bez problémů dokončí...
Ukazuje se, že aspoň příležitostně prokrastinuje 95% studentů. I když je tedy poptávka obrovská a self-helpové sekce knihkupectví přetékají knihami o návodech na boj s prokrastinací, vědecká obec práci na tomto problému odkládala několik desetiletí. Až v 70. letech se začínají množit práce o prokrastinaci, zejména u studentské populace.
První problém s prokrastinací ale vyvstává už při pokusech o její definici. Co prokrastinace je a co už není? Prokrastinace zajisté není jen obyčejným odložením na později. Pro posunutí práce do budoucnosti může mít člověk mnoho pádných důvodů. Ale když prokrastinujete, odkládáte důležitou práci až za bod, kdy je optimální s ní začít, což později vede k horečnaté práci ve stresu, výčitkám a často také i ke snížené kvalitě výsledku. Plánovanou a důležitou činnost vyměníte za jinou, zpravidla méně urgentní.
Důležitým prvkem ve vymezení prokrastinace je tedy vědomé a dobrovolné rozhodnutí odložit, i když původní záměr byl pracovat. Prokrastinátoři a neprokrastinátoři se totiž ve svých plánech na zpracování seminárek, průběžných testů a učení na zkoušky nijak neliší.
Prokrastinátoři také nejsou lenoši. Vždyť jen za ten čas, kdy se měli učit na test, dokážou zlikvidovat kupu nádobí v kuchyni, pomoct spolubydlícímu se sestavováním police a protřídí si kompletní hudební sbírku. Vymění jednu plánovanou a důležitou činnost za jinou a tu původní si nechají na později.
Prokrastinace tedy je, když vím, co mám dělat, také to dělat můžu, ale přesto to nedělám.
A teď přichází zásadní otázka – proč? Nikdo by neprokrastinoval, kdyby mu to nepřinášelo něco pozitivního. Vždy, když vyprokrastinujete nějaký úkol, vyhnete se mu, což je ve své podstatě pozitivní. Zredukuje se úzkost, sníží se stres. Chování s pozitivními důsledky se posiluje a stává se častějším. Buduje se tedy začarovaný kruh, protože jedno odložení zvyšuje pravděpodobnost dalšího. Stres a výčitky přicházejí příliš pozdě a už se nevážou na prokrastinaci, ale na samotnou práci na úkolu.
Temporální motivační teorie vysvětluje prokrastinaci v pojmech hodnoty dosažitelného cíle, pravděpodobnosti jeho dosáhnutí, a toho, jak dlouho bude jedinec čekat, než bude za aktivitu odměněný.
Užitečnost = Očekávání dosažení výsledku X Odměna / Senzitivita k opoždění X Opoždění
Ze vzorečku plyne, že se raději budeme věnovat úkolu, u kterého je výsledek jistý (umytí nádobí se nám s největší pravděpodobností podaří), a který nás odmění v kratší době, i za cenu toho, že ohrozíme zisk sice větší, ale také vzdálenější odměny.
Samozřejmě averze k úkolu hraje velkou roli a je jedním z nejspolehlivějších prediktorů prokrastinace. Různí lidé považují za nepříjemné různé věci, ale obecně jsou z hlediska pravděpodobnosti vyprokrastinování nejrizikovější nudné úkoly, hned po nich ty složité, o hodně méně rizikové jsou pak ty jednoduché a nakonec zajímavé úkoly.Také málo strukturované (nemající daný jasný postup práce) a abstraktně formulované aktivity jsou náročné na svědomitou práci. Nejlepší obranou proti prokrastinaci je tedy to, aby byl pro nás úkol přitažlivý a zajímavý.
Pokud je i u vás zítřek tím nejzaneprázdněnějším dnem v týdnu, můžete se těšit na článek o tom, jak prokrastinaci předcházet. Začnu na něm pracovat hned zítra...
Autorka je studentkou psychologie na Filozofické fakultě MU. Její články naleznete také v internetovém časopisu PsychoLogOn.
