Geneticky modifikované organismy (GMO) a jejich praktické využití jsou v posledních letech často diskutovanými tématy. V médiích se ale v této souvislosti často setkáváme s údaji, které nejsou založeny na vědeckých poznatcích a jsou tendenční. Vyznat se a odlišit objektivní a zavádějící informace může být náročné. V připravovaném seriálu článků se proto zaměříme na to, co jsou GMO, jak se připravují, v jakých oblastech lidské činnosti je možné je využít, jaké jsou jejich výhody i rizika a co lze očekávat v budoucnu.
Jak správně definovat GMO? Odpověď na tuto otázku najdeme v zákoně č. 78/2004 Sb., o geneticky modifikovaných organismech a geneticky modifikovaných produktech. V něm se například dočteme, že za geneticky modifikovaný organismus je považován takový organismus, jehož dědičný materiál byl změněn genetickou modifikací – cílenou změnou genetického materiálu, kterou se nedosáhne přirozenou rekombinací. Může jít jak o vnesení cizorodé DNA do buňky, nebo naopak vynětí části DNA z dědičného materiálu buňky. Co to tedy znamená v praxi?
Pokud cíleně vnášíme gen nebo soubor genů, případně nějaké geny z organismu odstraňujeme, jde o přípravu GMO ve smyslu zákona. Naopak šlechtění, křížení nebo klasická příprava mutantů pomocí působení chemických látek nebo UV záření nejsou považovány za genetické modifikace podle zákona 78/2004 Sb. Zde ale vzniká hlavní rozpor mezi legislativou a vědními disciplínami genetikou a molekulární biologií. Z pohledu genetiky je totiž genetickou modifikací jakákoliv změna v DNA, tedy i přirozeně vzniklé mutace, které jsou hnací silou evoluce, výsledky šlechtění atd. Protože ale zákon mluví jasně, v tomto i následujících článcích budeme hovořit pouze o genetických modifikacích ve smyslu platné legislativy.
S GMO lze nakládat třemi odlišnými způsoby. Prvním je uzavřené nakládání. Jedná se ponejvíce o laboratorní pokusy s přípravou a pěstováním modifikovaných organismů. V další fázi přípravy GMO, kdy se už ví, jak se organismus chová a jsou zhodnocena případná rizika, lze přistoupit k uvádění do životního prostředí. Takový způsob nakládání s GMO si lze nejlépe představit jako pokus na experimentálních polích. Takové pokusy u rostlin jsou nezbytné k tomu, aby se mohlo přistoupit k poslední fázi – uvádění do oběhu. Společnosti v takovém případě získávají povolení pro prodej a distribuci produktu obsahujícího GM materiál.
Jak si ukážeme v jednom z příštích článků, příprava GMO není snadná a taktéž není jednoduché získat potřebná povolení pro práci s modifikovanými organismy. Jednotlivé náležitosti přihlášek, které vyřizuje Ministerstvo životního prostředí, stejně tak jako povinné vybavení nutné pro laboratorní práci nebo polní pokusy s GMO jsou dány prováděcí vyhláškou 209/2004 Sb. Zákon mimo jiné stanovuje i sankce za nedodržení pravidel pro práci s GMO. Nejvyšší pokuta 5 milionů korun hrozí tomu, kdo pracuje bez potřebného povolení. Vysoké postihy jsou i za nechtěný únik do životního prostředí.
Je tedy jasné, že nakládání s GMO se řídí velice přísnými pravidly, jejichž dodržování je přísně kontrolováno. Takový je tedy současný stav v České republice, která převzala evropskou legislativu týkající se GMO. V příštím díle seriálu se zaměříme na historii a připomeneme si nejdůležitější milníky na cestě k moderním biotechnologiím.
Autor je doktorand Loschmidtových laboratoří Masarykovy univerzity a vědecký pracovník FNUSA-ICRC.
