Byl, nebyl, pod hustou kšticí, vrstvou pokožky, svaloviny a tvrdou lebkou jeden mozek a uvnitř toho mozku tajemná divotvorná oblast, nazývající se nucleus accumbens. Nebyla to ale obyčejná oblast, nýbrž oblast velmi užitečná. Dávala lidskému tělu vědět, co je pro něj dobré a co naopak zlé.
Za dobré skutky jej odměňovala vzácným dopaminem. Dopamin se tělu moc líbil. Bylo mu po něm víc než příjemně, a tak každé tělo na světě jásalo, když se mu jej jednou za čas dostalo. Takhle nějak by to vypadalo, pokud bychom žili v pohádkovém světě, kde věci fungují přesně tak, jak mají a nikdy se nevymykají původnímu úmyslu. Řeč bude o závislostech.
Pohled na závislost jako takovou se v průběhu času dost změnil. Když se ve 30. letech minulého století vědci poprvé začali odborně pídit po tom, co způsobuje vznik závislosti, měli za to, že člověk, u kterého se závislost vyvine, má jakési morální nedostatky, či slabou vůli a jedná tak vlastně dobrovolně.
Ještě dříve před tím, ve viktoriánské éře, se třeba na závislost na opiátech nahlíželo jako na onemocnění vyskytující se čistě u žen. Bylo to z toho důvodu, že se opiáty jako morfin přidávaly kromě nejrůznějších medicín také do tonik, a ty měly v té době zejména ženy rády stejně vroucně jako žebra drtící korzety.
Dnes se na závislost nahlíží jako na chronické onemocnění, které mění mozek jak na strukturní, tak na funkční úrovni. Brzká intervence je proto naprosto klíčová.
Nejdříve je třeba si popsat, jaký fyziologický proces na pozadí vzniku závislostí vůbec stojí. Dalo by se říct, že závislost vzniká kvůli jednomu ze zcela zásadních pudů, a to přežít. Ať už děláme cokoli, co je esenciální pro naše přežití (jíme, rozmnožujeme se, vyvíjíme fyzickou aktivitu), mozek, konkrétně již zmíněna oblast nucleus accumbens, nás za toto chování odměňuje uvolněním dopaminu.
Dopamin je přenašeč nervového vzruchu (neurotransmiter). Uvedená vlastnost je pro nucleus accumbens tak charakteristická, že bývá označován jako centrum potěšení. Díky vyplavení dopaminu se cítíme dobře (nebo minimálně lépe), a to nás má motivovat, abychom tuto činnost opakovali. Takhle to příroda zamýšlela.
Problémem je to, že úplně stejně tělo reaguje i na užití psychotropních látek. Akorát s tím rozdílem, že se dopaminu uvolní několikanásobně víc. Celkově se potenciál látky vyvinout závislost odvíjí od toho, jak rychle je látka schopná uvolnění dopaminu vyvolat a s jakou intenzitou. Často je chemická struktura drog podobná struktuře látek, které se v mozku přirozeně vyskytují, třeba právě neurotransmiterům.
Příkladem může být THC vyskytující se v marihuaně, jehož struktura je blízká anandamidu. Ten se podílí na regulaci bolesti, apetitu, paměti a nálady. Tato strukturní podobnost jim umožňuje, že jsou rozpoznány neurony a mohou alterovat normální funkce mozku. Donedávna se věřilo, že samotný pocit potěšení ke vzniku závislosti postačuje. Výzkumy ale ukazují, že situace bude nejspíše mnohem komplikovanější a do hry se nejspíše zapojují i procesy učení a paměti.
Všechny látky od nikotinu po heroin způsobí v nucleus accumbens slušnou dopaminovou potopu. Mozek chrochtá blahem, centrum potěšení je v extázi a uživateli se dostává příjemného pocitu „rauše“. Stejně tak jako na pravidelnou stravu, si člověk navykne i na užívání dané látky s tím rozdílem, že mnohem rychleji a intenzivněji (díky vyššímu množství vyplaveného dopaminu).
Jelikož je množství takto uvolněného dopaminu abnormální, dá mozku po odeznění návykové látky relativně velkou práci opětovně se navrátit do chemické rovnováhy. Asi takovou práci, jakou dá člověku se po volném víkendu vrátit zpět do pondělní rutiny. Dostavuje se kocovina a abstinenční příznaky, které mohou vést až k depresím a nebezpečnému chování.
Po čase, když už si mozek na dlouhodobé užívání látky navykne, se postupně uvolňuje dopaminu méně a nezřídka dochází také k eliminaci dopaminových receptorů. Dříve postačující množství látky nepřináší očekávaný efekt, absťák se dostavuje dříve, vzniká fyzická závislost. Uživatel tak potřebuje látky více, jen aby se cítil normálně, čímž se uzavírá čarovný kruh, ze kterého je velmi těžké uniknout. Dochází k reorganizaci motivačního centra, přeskupení priorit a užití látky se stává středobodem zájmu.
Jak účinkují jednotlivé psychotropní látky? Jaký jen princip léčby závislostí? Proč jsou teenageři náchylnější ke zneužívání drog? Existují nějaké genetické predispozice? Čtěte příště...
Autorka pracuje na Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty MU.