Nebezpečné infekční nemoci vždy v historii provázely lidstvo, často způsobovaly smrtící epidemie nebo zanechávaly trvalé následky. Na úrovni prvních myšlenek na prevenci infekčních chorob bylo poznání, že lidé, kteří přežili přirozenou infekci, jen velmi zřídka bývají opět nemocní stejnou nákazou.
Za první vakcinační pokusy lze považovat pokusy ve staré Číně, kdy tekutina z puchýřků od osob s pravými neštovicemi byla vbodnuta pod kůži zdravých osob. Jinou metodou byla inhalace usušených a rozemletých stroupků po puchýřku od uzdravujících se nemocných.
První konkrétní očkovací látky pak byly objeveny před více než 200 lety. Za objevitele očkování je považován skotský lékař Edward Jenner, který postřehl, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, neonemocněly, když nastala epidemie neštovic pravých. V roce 1796 tuto myšlenku ověřil - nakazil mladého chlapce kravskými neštovicemi a po vyléčení ho úmyslně nakazil virem pravých neštovic. Po prokázaném vystavení pravým neštovicím ale chlapec neonemocněl. Jennerův postup byl pojmenován "vakcinace" (očkování), a vyplýval ze slova "vacca", což je latinsky kráva.
Další vědec, který je s objevem a rozšířením očkování spojován, je Louis Pasteur. Na základě jeho pokusů z let 1881 až 1885 byla vyvinuta první očkovací látka proti vzteklině.
Cílem očkování je stimulace a aktivizace specifických buněk imunitního systému, které začnou vytvářet specifické protilátky a tzv. paměťové buňky. Očkovanou osobu buď zcela ochrání před novou infekcí dané choroby nebo podstatně sníží závažnost přirozené infekce. Očkování se využívá nejen k prevenci, ale také v situaci, kdy už organizmus byl infekci vystaven.
Objevem očkování se lidstvu podařilo zbavit mnoha nebezpečných infekčních nemocí a jejich komplikací a prokazatelně pozitivně ovlivnit výskyt souvisejících nádorových onemocnění. Jednoznačně patří k nejvýznamnějším objevům v historii medicíny a je stále jednou z nejúspěšnějších a ekonomicky nejvýhodnějších metod pozitivního ovlivnění zdraví jedince a celé populace. Na významu nabývá očkování jako primární prevence infekčních onemocnění i v souvislosti s dnešní globalizací, cestováním a plošným národnostním mísením.
Dosažením vysoké proočkovanosti proti konkrétní chorobě (tzv. kolektivní imunity) lze přerušit přenos původce a zastavit šíření infekce v konkrétní populaci. To významně snižuje riziko přenosu infekce na z různých důvodů neočkované (například kvůli trvalým zdravotním kontraindikacím), a proto vnímavé jedince.
Z řady infekčních chorob se v minulém století podařilo celosvětově vymýtit pravé neštovice neboli variolu, prudce nakažlivé onemocnění s vysokou úmrtností. Nelze nezdůraznit, že klíčovou postavou programu globálního vymýcení varioly byl profesor Karel Raška, který v šedesátých letech řídil divizi sdělných nemocí v sekretariátu Světové zdravotnického organizace v Ženevě. Prosadil založení samostatné jednotky pro vymýcení neštovic a zajistil její prvotní finanční a materiální podporu.