Asi jste si již všimli, že evropská populace je v barvě očí mnohem rozmanitější než například populace africké nebo asijské. V Evropě se kromě hnědé barvy, typické pro Afriku a Asii, setkáváme také s barvou očí modrou, zelenou, šedou a dalšími variantami.
Přitom právě modré oči jsou typické pouze pro evropské populace (a populace s evropským původem). Příčina této odlišnosti je v mutaci genu HERC2 na 15. chromozomu, který společně s genem OCA2 nejvýznamněji ovlivňuje barvu očí. Genetickými analýzami bylo zjištěno, že tato mutace vznikla v oblasti kolem Černého moře před méně než 10 tisíci lety a odtud se rozšířila severozápadním směrem.
V současnosti se modrookost vyskytuje ve všech evropských populacích, avšak s rozdílným zastoupením. Nejméně (méně než 20 procent) je zastoupena v jihoevropských populacích, nejvíce v populacích severní Evropy (více než 70 procent). Vzhledem k tomu, že je tato mutace relativně mladá, hledalo se zdůvodnění toho, co způsobilo její tak výrazné a rychlé rozšíření v evropských populacích.
Mezi nadějné teorie patřila představa, že za rozšířením modrookosti je přírodní výběr, podobně jako u světlého zbarvení kůže, čemuž i nasvědčovalo stoupající zastoupení v populacích směrem na sever.
Zvažována byla například možnost, že modré zbarvení oční duhovky mohlo být výhodnou adaptací na vyšší citlivost ke krátkovlnnému záření. To mohlo být v době naší lovecko-sběračské minulosti výhodou v nepříznivých podmínkách Evropy v době střídajících se dob ledových (mlhavé počasí nebo taky nedostatek slunečního světla). Tato hypotéza však nebyla nikdy potvrzena.
Další atraktivní teorií bylo, že modré zbarvení očí umožňuje lépe se vyrovnávat s onemocněním SAD (sezonní afektivní porucha). Tomu by nasvědčovalo i větší zastoupení modrookosti v severoevropských populacích, avšak samo by nestačilo k vysvětlení tak rychlého rozšíření této mutace.
Na scénu se dostává hypotéza, která zohledňuje chování jedince při výběru partnera. Je známo, že světlá barva (například kůže nebo vlasů) představuje velmi silný znak atraktivity jako signálu mládí, zdraví a plodnosti. To znamená, že i modrá barva očí mohla sehrát důležitou úlohu při výběru partnera. Jedinci s modrou barvou očí se tak stávali partnery mnohem častěji, než by odpovídalo jejich zastoupení v populaci, a tím se mutace rychleji rozšiřovala v genofondu populace.
Efekt atraktivity světlé barvy očí byl navíc zesílen silným pohlavním výběrem ze strany mužů, který byl vyvolán odchylkou v poměru zastoupení mužů a žen v evropských populacích. Vlivem nepříznivých klimatických podmínek se v lovecko-sběračských populacích v Evropě výrazně snížilo zastoupení mužů (jako vidíme u Inuitů žijících v podobných podmínkách). Významný výpadek sběračského podílu obživy musel nahradit lov, který však byl v těchto podmínkách obtížnější než například v Africe. Muži tak častěji umírali při samotném náročnějším lovu, nebo vyčerpáním a hladem. Dle genetických analýz připadalo na jednoho muže více než sedm žen.
Později k dalšímu rozšíření modrookosti přispěl tzv. pozitivní výběr partnera ve vztahu k barvě očí. Tento výběr se začal uplatňovat poté, co se zastoupení modrookosti v populacích zvýšilo. Jedinci s modrýma očima si začali významně častěji, než by odpovídalo náhodě, vybírat za partnery také modrooké jedince, čímž se opět velmi silně navyšuje zastoupení modrookých jedinců v populaci.
Není proto překvapivé, že tento pozitivní výběr byl sledován v norské populaci, kde je zastoupení modrookých jedinců jedno z nejvyšších v Evropě. Náš aktuálně běžící výzkum na Masarykově univerzitě ukazuje, že pozitivní výběr se však může uplatňovat i v jiných populacích. Zjišťujeme, že i v České republice si modrooké ženy a modroocí muži volí významně častěji za partnery zase modrooké jedince. Tento pozitivní výběr naopak nevidíme v populaci Slovenské republiky. Proč to tak je, ale nevíme.
Autor je letor na Ústavu experimentální biologie PřF MU.