Románský Čas a prostor na Filozofické fakultě zachytila jarní konference, kterou pořádal Ústav románských jazyků a literatur. Na fakultě si tak podali ruce Mexičané, Argentinci, Francouzi, Španělé, Portugalci a Italové s kolegy ze středoevropského regionu. Šlo o vůbec první romanistickou konferenci takového rozsahu na Masarykově univerzitě. O francouzských spisovatelích, překladech a výuce literatury vypráví jeden z účastníků Thierry Saint Arnoult, který bude od příštího akademického roku působit také na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Proč se tak málo překládá současná francouzská literatura, zvlášť ve srovnání s přehršlí překladů z angličtiny?
Samo o sobě na tom není nic šokujícího. Anglicky psaná literatura vždy hrála významnou úlohu. Co se románu týče, myslím tím jak na Virginii Wolfovou, Williama Faulknera, Henryho Jamese či Jamese Joyce, tak na Hermana Melvilla nebo na Thomase Pynchona. Problém nastává, když tato převaha zastiňuje literatury jiných jazyků. Je pravděpodobně na překladatelích, vyučujících, nakladatelích i na nás, obyčejných čtenářích, abychom si za svou literaturou stáli, ať už je, nebo není frankofonní.

Které knihy by si zasloužily český překlad, ale zatím se ho bohužel nedočkaly?
Nejdříve bych rád zmínil autory, na kterých mi opravdu záleží: Antoina Volodina, Pierra Michona, Pierra Bergouniouxe, Alaina Fleischera nebo Patricka Chamoiseau. Český čtenář ale nemá k dispozici ani celé dílo Nathalie Sarrautové nebo Clauda Simona. A to i přesto, že někteří čeští nakladatelé riskují daleko více než nakladatelé v jiných zemích. Jde ale o díla, která se špatně prodávají. A tak se často překládá cokoli, jen když se to ve Francii dobře prodávalo. Je to politováníhodné. Ale odpovídá to logice trhu.

Jakými problémy se zabývá současná francouzská literatura?
Na to není možné odpovědět několika slovy. Autoři, o něž se obzvlášť zajímám – Antoine Volodine, Olivier Rolin –, kladou důraz na politiku a na zvraty, které svět zažil od pádu Berlínské zdi. Na pozadí díla Alaina Fleischera najdeme Osvětim. Naproti tomu Pierre Michon či Pierre Bergounioux rozvíjejí intimnější nálady. A na opačné straně tohoto spektra bychom našli zájem o všednodennost a nepatrné věci (Eugène Savitzkaya) nebo takzvané psaní autofikcí, které vévodí současnému literárnímu poli.

Na Filozofické fakultě budete učit literaturu. Máte už nějaké zkušenosti s výukou v Česku?
V České republice jsem tři roky učil francouzštinu coby cizí jazyk. V tomto školním roce jsem se vrátil po šesti letech strávených ve Francii. Můj způsob učení se utvářel v kontaktu s českými studenty. V současné době učím francouzštinu v Brně, ale učím se i já – u Fukse, Hrabala a Cimrmana.

Domníváte se, že se u nás k výuce literatury přistupuje jinak, než jak jste to zažil ve Francii?
Zdá se mi, že české pojetí studia je daleko všestrannější. Od studentů se očekává, že budou všechno znát, že budou mít vše načteno. Ve Francii si student vybírá to, co ho zajímá a přeskakuje celé oblasti, i když tak může ztratit přehled o celku. Podle mne by bylo potřeba inspirovat se tím nejlepším z obou přístupů.
Myslím si ale také, že francouzské školství má jeden velký poklad: „dissertation“ – specifický slohový útvar podobný úvaze, mající však pevná pravidla – a rozvinuté metody analýzy. A právě v době, kdy se ve Francii mluví o tom, že by měla být „dissertation“ zrušena u maturity, bychom potřebovali spojence, kteří by s námi tyto postupy bránili. „Dissertation“ a „commentaire composé“ tedy komentář a výklad literárního textu – jsou cvičení, při kterých musí student propojit „humanistické“ vzdělání s osobním přístupem. A to je, podle mého názoru, klíč k porozumění literatury a k možnosti ji interpretovat.