První kontakty s Japonci navázali brněnští literáti v 80. letech minulého století. Mé nynější pozvání k přednáškové sérii o hlavních trendech a tendencích, osobnostech současnosti, nakladatelstvích a teorii a kritice naší dětské literatury souvisí s retrospektivní expozicí Brána do České republiky: Svět dětské knihy, jež byla v Tokiu od začátku roku do začátku září instalována.
Organizace pobytu byla dokonalá, nenastalo jediné logistické zaváhání. Dle japonského uvažování je host absolutně priorizován, až to u dotčeného subjektu naráží na limity evropských civilizačních návyků. Například na hranici společenské akceptovatelnosti jsem se pohyboval, když jsem ženám otevřel dveře, když jsem jedné vzal velkou tašku tiskovin s tím, že jí ulevím, málem se rozplakala. Hrůzou, že ji kolegové uvidí, jak neuctivě a nedostatečně zvládá péči o hosta.
Místem mých vystoupení byla Mezinárodní knihovna dětské literatury. Existuje od roku 2000 a sídlí v někdejší císařské imperiální bibliotéce vystavěné na konci předminulého století. Tato instituce je součástí Národní parlamentní knihovny, což je moloch odpovídající naší Národní knihovně. Její postavení v rámci japonského císařství se nejvíce blíží výsadám washingtonské Kongresové knihovny v rámci Spojených států. Několikrát jsem byl ujištěn, že pracovat v ní je pro Japonce čest a výhra. A tvrdili to i při zcela neformálních debatách. Knihovna zajišťuje parlamentní informační servis, ovšem k jejím hlavním úkolům patří soustřeďování veškeré domácí produkce a podstatných děl ze světa, propagace literatury, edukace a půjčování knihovních jednotek ke studijním účelům.
A česká dětská literatura? Na obou workshopech pro odborníky z řad knihovníků, literárních teoretiků a historiků, pedagogů a překladatelů bylo nabito a čas účastníci využili maximalisticky. Obeznámenost s naší situací byla velká, pokorný obdiv k české tvorbě pro mne až zahanbující. Přes dálku asijského kontinentu se jim jevíme lepší, nežli ve skutečnosti jsme.
Přednáška pro veřejnost se konala o víkendu a navazovala na českou výstavu. Sál naplnilo už čtvrthodinu předem více než sto zájemců, ale začalo se přesně: Krátký úvod ředitelky instituce, má nacvičená úklona do pasu coby projev plné úcty a pak už výklad s projekcí dle osnovy. Překladatel se zastavuje jen výjimečně, občas spelujeme problematické jméno. Kontext, díla i názvy většinou zná. Připravil se, podobně jako většina posluchačů. Diskuze po přednášce takřka o hodinu přesahuje původně určený limit, knihovna již měla být dávno zavřená.
Zájem Japonců byl ohromující, vybavenost knihovny díly české dětské literatury jedním slovem šokující. Nedostupná prvá vydání Čtvrtkových knih, zajímavosti ze 60. let i tituly poslední dekády – to vše mají ve studovně k dispozici. Žasl jsem.
Oni naopak žasli, když jsem sděloval, že komorní brněnský Ústav literatury pro mládež je pracoviště existující pod křídly jedné z fakult Masarykovy univerzity, že časopis Ladění opravdu připravují vysokoškolští pedagogové, že existuje personální propojení naší International Board on Books for Young People a Masarykovy univerzity. Díky tomu je patrně naše alma mater v myslích stovky japonských literátů místem malých zázraků.
Všechna klišé, s nimiž jsem do Tokia odlétal, se naplnila v násobcích představ. Až do letošního července jsem za předobraz úplného využití prostoru a koncentrace lidí považoval newyorský Manhattan. Tokio však o řád zvítězilo. Natěsnaností domů, rozlohou, množstvím obyvatel. A příjemnou všeobecnou vlídností a vstřícností.
Martin Reissner,
šéfredaktor časopisu Ladění
Ústav literatury pro mládež
Tento ústav je jediným specializovaným pracovištěm v Česku – vedle úkolů pedagogických a badatelských plní také roli koordinátorů aktivit v oblasti dětského písemnictví. Po roce 1989 pracoviště vedle pedagogické činnosti v rámci Česka soustředilo takřka veškerou badatelskou a publikační činnost oboru. Na Masarykově univerzitě se tak každoročně konají mezinárodní literární konference o dětské literatuře, vycházení monografické sborníky a vzniká také časopis Ladění. Tento čtvrtletník pro teorii a kritiku dětské literatury je v současnosti jediným periodikem svého druhu v naší zemi.