Sem tam se povalují torza zrezivělých tanků, chodníky ve městě takřka neexistují, budovy jsou rozstřílené. Už se ale rekonstruuje a je vidět, že klid po občanské válce v Angole by mohl vydržet. Podpořit to dobré, byť tisíce kilometrů daleko, se snaží i zástupci Pedagogické fakulty. „Další studenti jsou připraveni odletět do Afriky, už jen čekáme na vyřízení formalit,“ prozrazuje koordinátorka projektu a vyučující na PdF Lenka Gulová.

Co konkrétně jste pro Angolu vymysleli?
Vymysleli jsme projekt sociálně-pedagogického centra a v roce 2006 jsme tam vyslali šest našich studentů. Ti v provincii Bié v městě Kuito centrum otevřeli a pořádali volnočasové aktivity pro děti, spolupracovali se školami. V tom nyní budeme pokračovat.

Jak jste na něco takového přišli?
Když k nám do kurzů na fakultě začali chodit Angolané žijící u nás a řekli nám, jak to v jejich zemi vypadá, napadlo nás, že bychom tam mohli pomoct. Proč bychom sociální pedagogiku neprověřili ve složité situaci afrického státu?

Jak to v Angole vypadá?
Školy jsou bez oken, mají rozbité zdi. Neexistují tam žádné didaktické metody výuky dětí. Učí se memorováním, chybí tam vysokoškolské vzdělání. Chceme jim proto ukázat, že děti se mohou učit jinak – hrou, aktivitou, prožitkem, opakováním v kontextu. Lidé v Angole žijí velmi skromně. To ovšem neznamená, že by byli zaostalí. Spíše jim zatím chybí možnosti.

A to by centrum mělo pomoct změnit.
Ano. Už v roce 2006 jsme do Angoly postupně vyslali tři skupinky studentů, kteří vedli volnočasové aktivity dětí a také vzdělávali místní. Máme tam kurzy trojího typu: animátor volného času, který bude schopný vést různé aktivity, kroužky. Z něj už máme čtyři absolventy. Na to navazuje kurz pedagog volného času, který bude intenzivnější a absolvent už bude umět vymyslet program centra a pracovat s cílovou skupinou. Vedle této linie bychom chtěli ještě vzdělávat asistenty pedagoga.

Sociálně-pedagogické centrum, které by v nejbližších měsících mělo být hotové, staví místní firma. Foto: Archiv Lenky Gulové.

Takže si vychováte místní odborníky, kteří se budou v centru dětem věnovat?
V tom vidíme právě tu rozvojovost projektu. Sociálně-pedagogické centrum, které by v nejbližších měsících mělo být hotové, staví místní firma. Důležité je také, aby budova zapadala do místní architektury. Mohu prozradit, že bude velmi zajímavá, pro děti inspirativní, prosklená.

Co všechno angolské děti v prozatímním centru dělaly?
Měly dramatickou, výtvarnou, tělesnou výchovu. Angolské děti jsou velmi tělesně zdatné. Co je ale důležité, je podporovat jejich identitu. Není možné, aby přišel bílý člověk a začal jim říkat, jak mají žít. I my se máme od nich co učit.

Jak si hrají angolské děti?
Podobně jako ty české. Ale angolské děti nemají vůbec nic. Jsou vděčné za všechno. Vůbec je nemusíte tak motivovat, jako když u nás vedete různé aktivity s dětmi. Tady musíte vymýšlet různé kousky, abyste je zaujali, soupeříte s médii. Kdežto tam není nic. Oni mají obruče, které honí po zemi, a káči jako u nás před sto lety.

Co je pro vás jako organizátory takového projektu nejtěžší?
To, že jste tady a tam máte skupinu lidí, za které máte zodpovědnost. Proto je důležité spolupracovat s ambasádou. Máme také známé Angolany, na které se můžeme obrátit. Co je ale pro nás velmi povzbuzující, bez čeho by to nešlo, je podpora děkanátu. Kdybychom je všechny necítili v zádech, těžko by se nám spalo.

Jaké jsou ohlasy na váš projekt?
Naši studenti jsou na místě neustále doprovázeni houfem nadšených dětí. Teď už děti čekají, až přijedou čeští učitelé. Naši studenti, kteří se z Angoly vrátili, mají pocit absolutní užitečnosti. Všechno má smysl. Když přijeli zpátky do Evropy, uvědomili si, jak se tady máme velmi dobře, a spousta lidí si ani neuvědomuje, že by to mohla nějakým způsobem vracet. Přitom stačí málo.