Mexiko, Peru, Kuba či Brazílie… Při zmínce o těchto státech nám vždy něco zajímavého vyvstane na mysli. Stane se tak i v případě Chile? Jistěže! Kdo by neznal poušť Atacamu (kde již sto let nezapršelo a shodou okolností se teprve století pořizují záznamy), nevzpomněl si na vskutku „bratrsky“ přátelské soužití s Argentinou ve stylu indicko-pákistánské hranice či na teritoriální požadavky v Antarktidě, které jako by z oka vypadly nárokům Velké Británie a již zmíněné Argentiny.

Jak se ale dalo čekat ani jedna z těchto „veledůležitých“ informací mne nebyla schopna připravit na jihoamerickou realitu. Tedy, vlastně jsem se jí ani nepřiblížil. Svůj nemalý podíl viny na tom jistě nesou vyprávění přátel z evropského Erasmu, ale také mé zkušenosti podložené několika pobyty na Pyrenejském poloostrově. Již dva měsíce před samotným odjezdem do zámoří se mým každodenním heslem stalo tajuplné španělské slůvko „mañana“. O jeho pravdivosti jsem se přesvědčil na Chilském konzulátu v Praze. Až zpětně jsem si ke své lítosti uvědomil, že byrokracie se nerovná lenost.

Snad žádná jiná země nenabízí více příležitostí k různým volnočasovým aktivitám. Jeden den můžete zkoušet zdolat některý z andských vrcholů, hned druhý pozorovat aktivní vulkán nebo prozkoumávat ledovce Patagonie. Foto: Archiv Filipa Bučka.
S přelomem vlády generála Pinocheta, u nás známého pro své „hrůzné“ činy z let sedmdesátých, se vyrojilo mnoho liberálních reforem a jedna z nich se zaměřila přímo na vysoké školství. Pokud se tedy student rozhodne jít na vysokou školu, má z čeho vybírat. Ale… Ano, i zde je jedno malé „ale“. Každý rok jsou zájemci o studium povinni dělat testy na způsob našich TSP. Za ty jsou procentuálně ohodnoceni a dle dosažené kategorie si mohou vybírat svůj budoucí ústav. Měsíce před plánovaným termínem testu vycházejí v nejčtenějších denících mnohostránkové přílohy se statistikami, za které by se nemusel stydět ani ten největší dostihový fanda. Vždyť vysokoškolských institucí je na 140, každá má svoji pověst, je různě dobrá a všechny jsou finančně náročné.

Můj dvousemestrální studijní pobyt proběhl na „nejlepší“ soukromé univerzitě v Chile na Universidad Mayor, se kterou má Masarykova univerzita podepsanou bilaterální dohodu. Vyřízení všech náležitostí se neobešlo bez určitých komplikací, jelikož jsem studentem medicíny, a místní fakulta neměla zkušenosti s mezinárodními studenty. Vše se ale vyřešilo k oboustranné spokojenosti. Zprvu mne umístili na katedru psychologie a po zdárném splnění podmínek a potřebných testů jsem byl podruhé v životě přijat na medicínu. Je pozoruhodné, jak rychle je možné vystřízlivět z některých zaběhnutých zvyklostí. Prezentace, vlastní i skupinové práce společně s testy, při kterých omluvenka od lékaře nebyla snad nikdy brána na zřetel, byly jen malým příjemným doplněním nekončících praxí. Až tady jsem pochopil, proč neměla/nechtěla dotyčná fakulta zahraniční studenty. Z jejích zkušeností vyplývalo, že latinos se přijeli povětšinou spíše bavit a Evropané zase neuměli španělsky, což z nich nedělalo příliš perspektivní studenty.

Nejen studiem a prací je člověk živ
Během pobytu jsem měl bezpočet příležitostí k seznámení se s kosmopolitní chilskou společností utvářenou původním indiánsko-iberským osídlením postupně doplněným o silnou evropskou imigraci a soudobé MTV. Nemalý podíl na mém pozvání náleží univerzitní kanceláři pro zahraniční studenty. Ta v průběhu jednotlivých semestrů uspořádala mnoho kulturně-společenských akcí, při kterých jsme byli seznámeni s národním tancem cuencou, domorodými zvyky z Velikonočního ostrova, místní filmovou produkcí či chilskou kuchyní.

Již na letišti v Santiagu mi bylo sděleno, že „Chile není o lidech, Chile je především o přírodě“. Autor této věty nemohl vystihnout skutečnost lépe. Snad žádná jiná země nenabízí více příležitostí k různým volnočasovým aktivitám. Jeden den můžete zkoušet zdolat některý z andských vrcholů, hned druhý pozorovat aktivní vulkán nebo prozkoumávat ledovce Patagonie. Nezapomenutelné momenty nabízí návštěva geotermálních vřídel po dni stráveném v poušti. Jediným kamenem úrazu je místní veřejná doprava, která je mimo hustě obydlené zóny zcela nedostačující. Po několika dnech vás již omrzí dotazy na nejbližší autobus a rovnou se vydáváte na autostop. Ten je zde bezpečný a bezproblémový, jen si občas můžete u krajnice postát i několik hodin než se objeví první auto. Ke svému pobytu v tomto překrásném jihoamerickém státě se budu ještě dlouho vracet ve svých vzpomínkách. Přeci jen mi přinesl mnoho krásných zážitků, přátel, zkušeností a co víc – naučil mne: Učit se!