Kurz přežití v Bulharsku

Na Erasmus jsem chtěla coby studentka bohemistiky jet do slovanské země a hlavně někam, kam nejezdí všichni. Oxford, Řím a Kodaň zná totiž každý, ale Plovdiv jsem si musela najít na mapě a taky ve wikipedii. Dočetla jsem se, že jde o druhé největší město v Bulharsku pod pohořím Rodopy, kterému dominuje antický amfiteátr ze 2. století našeho letopočtu... Velkou roli při rozhodování hrály také ceny srovnatelné s českými: člověk může jakž takž vyjít se stipendiem. Bylo tedy rozhodnuto. Vydala jsem se strávit podzimní semestr na Balkáně.

Az ne govorja anglijski
Plovdivská univerzita Paisii Hilendarski byla založena až roku 1961 a je druhou největší univerzitou v zemi. Z mého pohledu se ale jevila jako maličká – prezenčně na ní studuje necelých osm tisíc studentů a s nadsázkou se dá říct, že každý zná každého.

Samotnému studiu české literatury předcházel třítýdenní kurz bulharštiny (a azbuky), ve které výuka probíhala. Bulharština je ovšem slovanský jazyk, takže opravdu těch pár týdnů stačí a všemu víceméně rozumíte a zároveň zvládnete vykoktat, co potřebujete. Ostatně s angličtinou člověk v Bulharsku příliš neuspěje – starší generace umí alespoň rusky, ti mladší ale mluví až na výjimky pouze svým mateřským jazykem.

Podobně je to bohužel s celým systémem vzdělávání. Vysokoškolské vyučování připomínalo naše střední školy a zájem studentů o studium byl ve většině případů nulový. Učitelé nadiktují látku, studenti se ji naučí ke zkoušce a nic víc se po nikom nechce.
Lidé jsou tu ale velmi vstřícní a přátelští. Učitelé mi nabízeli svá osobní telefonní čísla, kdybych náhodou něco potřebovala. Spolužáci mě s sebou brali všude možně, aby mi ukázali Bulharsko v jeho plné kráse. Také jsem poznala spoustu jiných domorodých studentů, pro které ani totální jazyková bariéra nebyla překážkou pro vzájemnou vřelou družbu. A tak, i když studium ve škole za moc nestálo, „terénní výzkum“ byl poměrně úspěšný.

Do postele až po rakiji
Pokud chce člověk bydlet na privátu, musí počítat s tím, že na to padne prakticky celé stipendium. Univerzita však zahraničním studentům automaticky zajišťuje koleje za více než příznivých 40 leva (550 korun) na měsíc. Kvalita ovšem odpovídá ceně.

Když jsem vstoupila do svého pokoje, všude visely girlandy pavučin. Stůl balancoval na třech nohách a okno nešlo zavřít. Při ulehnutí na molitanovou matraci jsem se propadla skoro na zem. Navzdory očekávání tam naštěstí nebyli téměř žádní švábi. V pokoji mých kamarádů jich ale bylo tolik, že kluci první noc dokázali usnout až po několika doušcích rakije.

Na patře byly tři turecké záchody a tři sprchy. Toaleta při každém spláchnutí zaplavila celou místnůstku a při sprchování nám na hlavu padala omítka. Na druhou stranu nikdy nikde nebyly fronty.

Levné stravování nabízely menzy. Oběd o třech chodech stál průměrně 1 lev (14 korun). Člověk jen musel překousnout nedbale umyté příbory a naprosto nemyté tácky. Ale střevní potíže jsem měla pouze jednou, takže to s hygienou asi nebylo tak zlé. A Bulhaři jsou gurmáni. Kdo má rád zeleninu, sýry, maso na grilu a silné víno, přijde si na své.

Minarety a čalga
Díky tureckému vlivu má Bulharsko nádech exotiky. Vedle pravoslavných kostelů stojí mešity a současná populární hudba čalga přímo vybízí k břišním tancům. Země udivuje také kontrasty: nablýskaná auta míjejí drkotající povozy tažené koňmi a za upravenými městy se krčí polorozpadlé vesnické chalupy.

Lidé ale nespěchají, užívají si příjemných věcí života. Co na tom, že životní podmínky jsou horší než u nás. Jsme zvyklí dívat se výhradně po lepším. Bulharsko mě naučilo, že všechno je otázkou zvyku a že s trochou dobré vůle může mít člověk radost ze života i se šváby pod postelí.