Erasmus v Německu anglicky i polsky

Stejně jako u většiny studentů začal i můj studijní pobyt hledáním na webových stránkách mé fakulty, kam bych mohla vyjet. Studuju germanistiku, takže bylo jasné, že chci vycestovat do Německa. Mohla jsem vybírat asi z osmi měst a volba nakonec padla na Frankfurt an der Oder, v Česku ne moc známé město u hranic s Polskem. Proč zrovna ono? Protože bylo nejblíže Berlínu, kam jsem se rozhodně chtěla podívat, ale v nabídce jsem ho nenašla. A také proto, že se ke mně na Frankfurt donesly samé dobré reference. A nelhaly.

Ze začátku jsem si musela zvyknout na to, že Europa-Universität Viadrina, jak se škola, na které jsem půl roku studovala, jmenuje, nemá nic, co by se podobalo našemu informačnímu systému. Není možné si předměty jen tak „naklikat“, všechno funguje ještě postaru. Člověk přijde na přednášku, zapíše se na papír nebo napíše učiteli a tak to chodí pořád dokola. Totéž platí u známek nebo výsledků studia. Každý si musí vyzvednout u učitele nebo u sekretářky tzv. scheiny s hodnocením.

Germanistika, kterou studuju doma, se ve Frankfurtu jako obor nevyučovala, proto jsem se snažila o výběr alespoň ekvivalentních předmětů. Učilo se trochu jinak, než na co jsem zvyklá z filozofické fakulty. Psalo se hodně seminárních prací, což pro mě bylo docela náročné, ale na druhou stranu jsme dostali víc kreditů. Při škole jsme také chodili do jazykové školy, která byla výborná. Dva kurzy jsme měli zdarma a další jsme si mohli zaplatit. Já jsem navštěvovala němčinu, polštinu a angličtinu. Třebaže státnice z německého jazyka už mám za sebou, kurz v Německu mi opravdu hodně pomohl.
To, že nebudu moct studovat stejný obor jako doma, jsem dopředu věděla, a proto jsem si nesestavovala příliš náročný rozvrh. Chtěla jsem hlavně poznat město a Německo vůbec. Nejdřív jsem si myslela, že začnu s poznáváním hned na koleji, kde jsem bydlela se dvěma Němkami. Setkávání s lidmi na koleji ale příliš nevycházelo, protože mé spolubydlící se zde moc nezdržely.

Do Polska pár kroků
Když už jsem u bydlení, příjemně mě překvapilo. Z Brna jsem zvyklá bydlet i se dvěma, třemi lidmi v jednom pokoji, ale ve Frankfurtu to fungovalo jinak. Vysokoškolské koleje se podobají víc klasickým bytům. Jeden sdílí dva až pět studentů, přičemž každý má pokoj sám pro sebe.

Ale zpátky k tomu poznávání. Jak už jsem zmínila, Frankfurt leží na hranicích s Polskem, takže jsem poznávala další zemi – konkrétně polské město Słubice. Cesta sem trvala asi čtvrt hodiny pěšky. Aktivně a v praxi jsem se tedy naučila i polsky. S angličtinou mi zase kromě jazykového kurzu pomohl kontakt s ostatními „erasmáky“. Německy mluvilo málo z nich, a protože se pro zahraniční studenty hlavně ze začátku pobytu pořádala spousta akcí, našla jsem hodně nových kamarádů.

A došlo i na Berlín, dohromady jsem se tam podívala asi desetkrát. V Česku vnímáme Berlín jako tolerantní, všem kulturám otevřené a svobodné město, což můžu z vlastní zkušenosti potvrdit. Kdykoliv tam člověk přijede, pořád má co navštívit, neustále se tam něco děje. Já jsem zrovna stihla koncert U2 před Braniborskou branou, který se konal u příležitosti dvacátého výročí pádu Berlínské zdi. Sešlo se na něm ohromné množství lidí, a i když jsem až na pódium rozhodně nedohlédla, zážitek to byl i tak. Slyšet koncert U2 živě a zadarmo už se mi asi nikdy v životě nepovede.