Seriál: V cizím městě na cizí univerzitě
Jako mnoho jiných cizinců, kteří žijí v České republice, ocitla jsem se tu i já z rodinných důvodů. Můj manžel je Čech z Brna. Seznámili jsme se v tehdejším Západním Německu, kde jsme spolu žili čtrnáct let, než jsme se krátce po převratu rozhodli „vrátit“ – pro něj to byl návrat, pro dcery a pro mě začátek.

Abych to zkrátila: Ačkoliv rozdílná motivace nebyla možná ideální, pomohl mi tento mix důvodů hledět vpřed a nezabývat se příliš nevyhnutelnými potížemi, které takovou změnu zcela přirozeně provázejí.

Nevlídnost byrokracie
Největším problémem pro mě byl (je a bude) jazyk, jehož aktivní používání mi stále ještě působí potíže. Jiným, mnohem méně příjemným zážitkem, je pro mě prvotní kontakt s lidmi na úřadech, institucích či ve služebním sektoru, který se často z jejich strany vyznačuje určitou podrážděností a nevlídností. Neříkám to jako kritiku, nýbrž to spíše konstatuji a do jisté míry považuji za charakteristický rys českého způsobu komunikace. O to příjemnější pak pro mne je, když narazím na chování opačné.

"Na jedné straně si zde vytvářím hluboké kořeny, na straně druhé se vždy ozve silná touha po všem, co jsem za sebou zanechala," píše Néry-Plch. Foto: David Povolný.
K sarkastickým poznámkám mě svádí i mé setkávání s absurdní a všudypřítomnou byrokracií. Je myslím paradoxem jen zdánlivým, že převedením celé administrativy do elektronické podoby byrokracie neubylo, nýbrž naopak přibylo. Mnohé úřední podklady se totiž neukládají pouze do paměti počítačů, ale musejí nadále existovat paralelně i na papíře. Čas a energii, které by člověk mohl věnovat tvořivější práci, musí tak vynakládat na zdolávání „nezbytných“ formalit. Nejedná se však o specificky český, jako spíše celoevropský fenomén, s nímž se zřejmě musíme učit žít, poněvadž jeho projevů spíše než ubývat bude zřejmě přibývat.

Jako každý jiný emigrant nemohu ani já uniknout postupně rostoucí nevyhraněnosti kulturní identity. Na jedné straně si zde vytvářím hluboké kořeny, na straně druhé se vždy ozve silná touha po všem, co jsem za sebou zanechala. Je to permanentní proces, druh vnitřního „neklidu“, který osobně považuji za velmi obohacující.

Výukou blíž k domovu
Hned po svém přistěhování do České republiky jsem začala pracovat jako lektorka portugalského jazyka. Už se mi nechce ani věřit, že jsem na začátku vyučovala pouhé tři studenty. Díky podpoře ze strany vedení katedry a fakulty, které se našemu oboru dostává, se tento počet v průběhu let dařilo postupně zvětšovat. Dnes portugalský jazyk a literaturu studuje zhruba sedmdesát studentů.

Je pro mne příjemné vidět, že někteří z prvních generací studentů se již vydali na vědeckou dráhu a sami jako vyučující zaručují kontinuitu tohoto oboru na naší fakultě. Stejně tak mě těší, že mnozí z bývalých studentů se úspěšně uplatňují v nejrůznějších oborech a odvětvích – někteří třeba i v portugalské obchodní komoře anebo na místech kulturních atašé na českém velvyslanectví v Lisabonu.

Pedagogická práce mi rovněž umožňuje být v trvalém styku s Portugalskem, jeho institucemi i s mnoha zajímavými lidmi. Znamená to pro mě ale také setkávání se stále novými generacemi studentů, do jejichž života, zvyků a názorů se „otiskuje“ společenský vývoj této země. Vyučovat je mému rodnému jazyku a seznamovat je s reáliemi a kulturou mé země pro mě tedy znamená nejenom „budování mostů“, ale také možnost, jak hovořit v jiné zemi vlastním jazykem a zkracovat tak vzdálenost, která mě geograficky dělí od Portugalska.

Maria de Fátima Néry-Plch,
Ústav románských jazyků a literatur FF MU