Absolvent Pedagogické fakulty MU Daniel Kusý pracuje v prostředí, se kterým přijde jen málokdo do styku, ale za to si o něm kdekdo něco myslí. Už skoro sedm let je ředitelem brněnského Dětského domova Dagmar. Kdyby měl spočítat celé svoje působení v domově, bylo by ještě delší. Jako vychovatel sem přišel už v roce 2005 s vidinou, která se dá čekat.
„Vždycky mě bavilo pomáhat lidem, proto jsem ostatně vystudoval sociální i speciální pedagogiku. V době, kdy se tady dělal konkurz na vychovatele, jsem zrovna chtěl změnit svůj život a tady mi to přišlo jako správná cesta,“ vzpomíná Kusý.
Později uspěl i ve výběrovém řízení na ředitele. „Vyhlásil ho náš zřizovatel, Jihomoravský kraj, ale bývalá paní ředitelka už se do něj nechtěla hlásit. Já ano. Jako vychovatel jsem nasbíral spoustu podnětů, a navíc jsem se sám chtěl posunout.“
Dnes je Kusý hlavně manažer. Komunikuje s dětmi a jejich rodiči, zaměstnanci, zřizovatelem domova, školami, zaměstnavateli nebo sponzory. Kdysi si myslel, že pomůže všem dětem, dnes už je pragmatičtější. Ví, že všem pomoct nedokáže a všechno nemůže ani sám ovlivnit. „Pořád platí, že tohle není práce od do. A že do ní vždycky musíte dát spoustu emocí,“ zdůrazňuje.
Do domova se dostávají děti, o které se jejich rodiče nechtějí, nemůžou nebo nedokážou z různých důvodů starat. Ne děti se závažnými poruchami chování, jak si lidé někdy myslí. O ty se starají výchovné ústavy, případně dětské domovy se školou.
To, co stanovuje zákon patřičně bezbarvými slovy, nabírá v Kusého každodenním životě dost intenzivních barev. „Některé děti mají opravdu specifické problémy a každé jiné. Za to, proč jsou odebrány z rodiny, ale takřka vždy můžou jejich rodiče,“ povídá s povzdechem.
Někdy to přitom není ani záměrné. Jako příklad dává rozpad biologické rodiny, po němž se matka snaží zajistit dětem vše potřebné, a proto si najde druhou práci. V ní je ale pak od rána do večera, takže se nestíhá starat o dítě, které může propadnout záškoláctví a jiným problémům. V Kusého každodenní realitě ještě ta lepší z variant, ne moc častá. Takový rodič se totiž situaci snaží napravit, takže pro dítě může být pobyt v dětském domově jen krátkodobý.
Horší věc je, když si rodič najde nového partnera, se kterým si pořídí nové dítě, a to předchozí odstaví na vedlejší kolej. „Někdy je to první dítě nechtěné, hlavně u mladých matek, i to se stává. Je to jen těžko pochopitelné, ale matka se opravdu dítěte dovede vzdát. Jindy jsou příčinou pobytu u nás nemoc rodiče, výkon trestu nebo zkrátka sociální nezdatnost rodičů,“ vysvětluje Kusý.
V generacích rodičů vyrůstajících za minulého režimu a po roce 1989 vidí dost velký rozdíl. Zatímco dřív museli všichni pracovat, dnes už mají děti i lidé, kteří se práci cíleně vyhýbají, a dětem tak chybí patřičné vzory.
„Dítě chce přirozeně domů, i kdyby byli rodiče jacíkoliv, vždycky jsou pro něj tím nejlepším, to je v pořádku. My se jim s nástupem adolescence a rozvojem kritického myšlení snažíme vysvětlit, co u nich doma bylo špatně a proč jsou u nás, aby mohly přemýšlet nad tím, že všechno zkrátka v pořádku není,“ říká.
Za svoje působení v roli vychovatele a ředitele zažil Kusý asi sto dětí. Každé z nich má právo v 18 letech dětský domov opustit. Pokud ale nechce a přitom studuje, může zůstat, dokud školu nedokončí, nebo nedovrší 26 let věku. „Když chtějí odejít, chápeme to. Sám si pamatuju jenom tři takové případy. Ve všech to byly děti, které chtěly svým rodičům dokázat, že se o sebe zvládnou samy postarat. U dvou vím, že to opravdu zvládly, o třetím nemám zprávy,“ přibližuje ředitel domova.
Jednou z jeho rolí je zajišťovat dětem všechno potřebné pro život. Rovnou ale říká, že shánět jim v první řadě nadstandardní materiální zázemí nechce. To se raději stará o to, aby mohly v zimě na hory a v létě třeba někam k moři a aby mohly každou sobotu na výlet a být co nejvíc v kontaktu s lidmi a jejich běžným životem. Peníze se snaží získávat různě, ale slovo charita nemá rád. Proto každoročně pořádá benefiční festival, jehož výtěžek jde právě na domov.
