Kdyby se v Česku sháněl někdo, kdo by měl napsat čtivou a opravdu praktickou knížku o sportovním managementu, šli by nakladatelé jako za jedním z prvních určitě za Jiřím Hamzou. Šéfovi českého biatlonu, který stojí za velkým vzestupem tohoto sportu, se totiž v minulosti totéž povedlo i u ženského basketbalu. Hamza by nějaké psaní ale dost možná odmítl, nemá na to čas.
Na rozhovor jsme se domlouvali několik týdnů a existovalo několik variant míst, kde se potkáme. Absolvent učitelství tělesné výchovy a zeměpisu na Fakultě sportovních studií MU kombinuje hned několik pracovních pozic, se kterými se pojí spousta cestování. Je prezidentem Českého svazu biatlonu, přibližně před rokem se stal i viceprezidentem Mezinárodní biatlonové unie a k tomu se ženou vlastní a provozuje vinařství a hotel na hranicích s Rakouskem.
V českém sportovním prostředí si přitom udělal jméno nejdřív jako manažer brněnských basketbalistek. V roce 1993 spolu s trenérem Janem Bobrovským založili klub SK Žabovřesky, který později pod různými názvy vyhrál 14 ligových titulů. Tandem Hamza-Bobrovský se pak ujal i ženské reprezentace, se kterou získal titul mistryň Evropy v roce 2005. Působení u basketbalu byla ovšem z Hamzovy strany spíš trochu oklika.
„Původně jsem studoval stavárnu, protože jsem měl za komunistů v rodině škraloup a nemohl jsem na učitelství tělesné výchovy, kam jsem chtěl především. Já jsem totiž vrcholově závodil, dělal jsem biatlon a atletiku a sport pro mě byl vším,“ vzpomíná Hamza, jemuž ale kariéru přetrhla zlomenina nohy, po které už se nedostal na dřívější výkonnost a sportu nechal.
To už bylo po revoluci, kdy mohl studovat učitelství, ale zároveň se potřeboval nějak živit, a tak začal při studiu pomáhat právě na pozici manažera. „Tehdy vůbec nikdo nevěděl, co to znamená. Zkrátka jsem chodil na brigádu do fotbalového klubu Lerk Brno. Dodnes jsem za tu práci nedostal zaplaceno, ale byla to velká půlroční škola,“ přiznává.
Představu o tom, jaký má být dobrý manažer, si už od té doby vyjasnil. „Takový člověk je hlavně holka pro všechno, která musí komunikovat s lidmi. U sportu jde především o zajištění servisu pro sportovce. Člověk musí sehnat peníze a musí je do družstva dobře investovat,“ popisuje to, co poslední léta naplňuje u českého biatlonu.
Přecházel k němu postupně někdy od roku 2003, kdy ho začali lákat kamarádi, se kterými kdysi v mládežnických kategoriích závodil, aby jim pomohl se směrováním svazu a biatlonu v Česku obecně. „Bylo mi tehdy jasné, že abychom se posunuli, potřebujeme vybudovat pořádný závodní areál a přivést sem závody světového poháru. Tehdy si všichni mysleli, že jsem se zbláznil, a to včetně šéfa světové federace, kterému jsem přivezl první plány areálu v Novém Městě na Moravě. Myslím, že je hned hodil do koše,“ vypráví s úsměvem Hamza.
Jenže spolu s kolegy stavbu areálu na Vysočině opravdu dokázali iniciovat, začala v roce 2008. Zhruba v té samé době se v Česku začaly organizovat také velké mezinárodní závody a vrcholem bylo pořádání mistrovství světa v roce 2013. Jestli něco bylo odrazovým můstkem k budoucím českým biatlonovým úspěchům a k velké popularitě tohoto sportu, tak právě tato akce. „My jsme totiž už předtím museli nastartovat různé procesy a hodně investovat do výchovy mládeže, z čehož pak vzešly třeba úspěchy Gábiny Koukalové. A díky boomu po olympiádě v Soči můžeme ročně investovat desítky milionů korun do materiálu pro kluby a vychovávat další generaci,“ popisuje Hamza.
Ilustrovat to dovede i na částkách. Zatímco v počátcích jeho éry pracoval svaz s 25milionovým rozpočtem, teď je to 120 milionů korun. „Pamatuju časy, kdy jsme neměli na výplaty. Žilo se zkrátka skromně. Ale ani teď si nemyslím, že bychom si žili nad poměry, a ani to tak nesmí být. Přestože jsme zimním sportem číslo jedna, pořád ho dělá málo lidí. Musíme si zachovat auru a myšlení malého skromného sportu a zůstat pokorní.“
Neděláme byznys jako ve fotbale
Pokora se hodila třeba už na konci minulé sezony, která se výsledkově nepovedla tak jako ty předchozí. Vedení českého biatlonu i závodníci po dlouhé době slýchali i kritické hlasy. Hamzovi to nevadí. „I když to fanoušci nechtějí slyšet, sport je sinusoida, nejde být pořád nahoře. My jsme šli nahoru ohromně rychle, z nuly na 200 procent, a teď se všechno malinko zreálňuje. Beru to jako dobrý čas na nadechnutí, abychom všechno ještě trochu víc zprofesionalizovali a zlepšili,“ říká prezident.
Na kritiku směřovanou na reprezentačního trenéra reagoval slovy, že biatlon není fotbal, aby se trenér měnil po pár měsících. A fotbalu se nechce přibližovat ani v dalších ohledech. „On už to totiž podle mě není sport, je to byznys, kde se jen točí nesmyslné peníze. My chceme vychovávat děti, aby měly rády sport tohoto typu.“
Vizi svého sportu má Hamza jasně zformulovanou na národní i té mezinárodní úrovni. Občas se po něm ale chce, aby formuloval i vizi toho, jak se stát dobrým manažerem. To když například přednáší na fakultě sportovních studií.
Nejdřív nepotěší, se spoustou důležitých vlastností se prý člověk musí narodit. Třeba s ochotou brát na sebe zodpovědnost a umět se rychle a bez dalšího pochybování rozhodnout.
A taky se mu osvědčilo dát při výběru spolupracovníků na první dojem. „Když necítím na první dobrou nějakou energii nebo drive, tak do vzájemného pracovního vztahu nejdu. Já jsem energický a nemůžu pracovat s někým, kdo je pomalý,“ říká bez okolků. Když má dát radu dnešním studentům, zmiňuje, ať nečekají na přesná zadání a taky ať rychle nepřebíhají z jedné pracovní štace na druhou. „Vím, že všude chtějí zkušenosti, ale když je někdo každý rok někde jinde, není to dobře. Zkušenosti se získávají dlouhodobější prací,“ radí.
Podívejte se na video-interview pro MUNI TV z Festivalu MUNI 100
