Ještě v Íránu Elham vystudovala počítačové inženýrství a k tomu získala titul MBA. Poté se tam uchytila jako vývojářka her. Vydala dokonce vlastní deskovou hru, která pomáhá překlenout propast obtížností her pro děti a pro dospělé. Do studia digitálních her se pustila na vlastní pěst – učila se hlavně přes YouTube a od přátel. Když se stěhovala za studiem do Česka, měla už za sebou první zkušenosti i práci na VR hře na plný úvazek.
Proč ses rozhodla studovat v zahraničí?
Kvůli pandemii muselo vedení vývoj VR hry ukončit. V ten moment mi došlo, že se chci ještě dál rozvíjet, studovat v novém prostředí a získat i mezinárodní zkušenost. Začala jsem proto hledat magisterské programy po celé Evropě zaměřené na vývoj her.
A proč sis vybrala Masarykovu univerzitu a Českou republiku?
Hlásila jsem se na dvě univerzity – jednu ve švédské Uppsale a druhou v Brně. Velkým lákadlem pro mě byla krása Prahy, která odtud není daleko. Masarykova univerzita mi odpověděla jako první, takže jsem začala studovat tady. Výsledky o přijetí z Uppsaly přišly později, ale to už jsem studovala v prvním semestru na MUNI a Brno se mi opravdu líbilo, takže jsem se rozhodla zůstat. Paradoxně jsem ale za tři a půl roku v Česku strávila v Praze jen jednu noc.
Jak bys ohodnotila své studium na Masarykově univerzitě?
Nejvíc mě zaujala laskavost a podpora ze strany vyučujících. Kvalita výuky byla opravdu vysoká, i když jsem původně čekala větší důraz na samotnou produkci her než na tvorbu vlastních herních enginů. Už v prvním semestru jsem měla kurz zaměřený na interakci člověka s počítačem s doktorkou Simone Kriglstein, a právě tehdy jsem objevila UX. Líbilo se mi, že bych studijní program flexibilní a že jsem si mohla zvolit víc předmětů zaměřených na UX. V diplomové práci jsem navrhla a vyvinula aplikaci, která posiluje vztah mezi prarodiči a vnoučaty žijícími daleko od sebe. Jedinou nevýhodou bylo, že promoce probíhaly v češtině.
Překvapilo tě něco na českém vzdělávacím systému?
Ano! V Íránu, když na konci předmětu neuděláte zkoušku, musíte ho rovnou celý opakovat další semestr – ale můžete to dělat tolikrát, kolikrát je potřeba. Takže když jsem tady neudělala zkoušku a učitel mi řekl „uvidíme se příští týden“, byla jsem úplně zmatená. Pak jsem pochopila, že tu mají studenti více pokusů na zkoušku z předmětu v jednom semestru. Během mého studia se taky v Íránu zhoršila politická situace. Bylo pro mě těžké se soustředit, když jsem se bála o rodinu a přátele a chtěla podpořit hnutí za práva žen. Otevřeně jsem o tom mluvila s vyučujícími – a ti byli neuvěřitelně chápaví. Bylo to od nich jako obejmutí.
Jaká byla tvoje první zkušenost Česku?
Zprvu jsem vůbec neuměla česky. Měli jsme učitele, kterému všichni říkali „Honza“, ale na seznamu jsem našla jen jméno „Jan“. A tak jsem si nějakou dobu upřímně myslela: „Páni, ta čeština musí být fakt složitá, když se J-A-N čte jako ‚Honza‘.“
Zažila jsi nějaký kulturní šok?
Jedno z největších překvapení mě čekalo na herní konferenci, kde jsem pomáhala jako dobrovolnice. Myslela jsem si, že akce skončila oficiálním programem – a najednou začala afterparty, kde si učitelé povídali a popíjeli se všemi ostatními, i námi, studenty. To byl pro mě rozhodně kulturní šok.
Měla jsi možnost cestovat po Evropě?
Ano, během svého pobytu jsem toho stihla procestovat docela hodně. Navštívila jsem Řím, Budapešť, Řecko, Španělsko i Švédsko.
Jak bys srovnala život v Česku a v Íránu?
Existují velké rozdíly – ale taky spousta mylných předsudků. Lidé byli často překvapení, když jsem jim řekla, že jako žena v Íránu můžu řídit, pracovat nebo studovat na univerzitě. Nečekali to. A byli překvapení i tím, že je v Íránu mnoho mužů, kteří aktivně podporují ženy a stojí za jejich právy a svobodami. Zároveň ale i mě překvapily některé věci tady. V Íránu jsme podle mě začali brát vážně třeba sexistické vtipy – jako společnost se posouváme dál. Takže mě šokovalo, že se v zemi jako Česko tyhle vtipy pořád běžně říkají. Na druhou stranu moc obdivuju svobodu, kterou tu lidé mají. V Česku si můžete žít po svém, svobodně se vyjadřovat a cítit se bezpečně. Taková svoboda je v Íránu pořád něco, o co musí mnoho lidí – hlavně žen – dál bojovat. Proto si toho prostoru, který tu mám, opravdu vážím. A přeju si, aby něco podobného měli i lidé u nás.
Jak těžké bylo najít si práci?
Trvalo mi to asi dva a půl měsíce. Většina pozic vyžadovala znalost češtiny, nebo hledali někoho na živnost. V jedné firmě zaměřené na vývoj her dokonce zničehonic přešli během pohovoru do češtiny, i když věděli, že jim nerozumím. Pak jsem ale šla na pohovor do SAPu a hned jsem věděla, že to je to pravé místo. Nepůsobilo to ani jako klasický pohovor – byli přátelští, profesionální a otevření novým nápadům. Dali mi prostor pro kreativitu, a toho si moc vážím.
A co přesně děláš?
SAP je globální softwarová společnost, která firmám pomáhá spravovat finance, HR nebo vztahy se zákazníky. Moje role je zaměřená na mzdové systémy pro Spojené království. Navrhuji řešení a zároveň dohlížím na to, aby každá legislativní změna byla správně zapracovaná.
Co děláš ve volném čase, mimo práci?
Vedu UX komunitu v Brně. V Česku už existovala skupina s názvem UX Associates, ale brněnské akce se nekonaly pravidelně, tak jsem se ozvala koordinátorovi a nabídla pomoc. Měsíčně jsme pořádali menší UX večeře v restauracích, ale jak skupina rostla – z osmi na osmnáct lidí – rozhodli jsme se přesunout společenské akce do firemních prostor. Firmy mohou pozvat své mluvčí a zviditelnit se a my máme větší prostor i podporu. Na dubnovém setkání se nás sešlo přes čtyřicet. Setkání jsou otevřené pro všechny – ať už jste začátečníci, senioři nebo vás UX prostě jen zajímá. Pro juniory je to skvělá příležitost, jak se něco naučit, navázat kontakty a zjistit, jak vypadá práce v oboru.
