Robert Král nejdřív vystudoval matematickou informatiku, jako doktorand se ale rozhodl doplnit technicky zaměřený obor uměleckým směrem. A tak se přihlásil na filmovou a televizní režii na Filmovou akademii múzických umění.
Dnes je avantgardní duší Profidivadla a filmového festivalu na Fakultě informatiky MU, i scenáristou a režisérem her brněnského sdružení Napříč.CZ, které z velké části tvoří absolventi MU. „Naší nejnovější hrou je Minifemini s podtitulem autopornografický deník, kterou budeme reprízovat na konci ledna na Šelepce,“ zve Král.
Co vás vlastně přivedlo k informatice?
Chtěl jsem zjistit, jak se dá dohrát Manic Miner. Vždycky mě ale bavila matematika, tak jsem po střední škole začal studovat matematickou informatiku. Po získání magisterského titulu jsem nastoupil i na postgraduál a dva roky jsem cvičil Formální jazyky a automaty. Dnes už na FI působím jen jako externista. Jsem na fakultu hrdý.
Učíte Základy filmové řeči. Patří vůbec takový předmět na FI?
Film má k informatice technicky velice blízko, vždyť filmy se dnes na počítači zpracovávají. Základy filmové řeči mají navíc studentům poskytnout trochu jiný pohled na svět. Je to určitá kompenzace technického uvažování, kterého si na informatice užijí víc než dost. V prvním semestru si studenti napíšou vlastní scénář pro krátký film. V jarním semestru na to navazuje předmět Produkce audiovizuálního díla, kde si studenti své filmy natáčí. Dostanou k dispozici techniku z laboratoře LEMMA, kamery a střihové programy. Filmy se pak promítají na festivalu FI. Studenti se musí navíc podílet i na organizaci festivalu, třeba nachystat chlebíčky pro porotu. Od toho se nejvíc odvíjí, jak bude jejich film hodnocen.
Co vás po vystudování informatiky přivedlo na FAMU?
Na FAMU mě nepřivedl ani tak film, spíš jsem se zajímal o divadlo. Do Brna na divadelní režii mě však nevzali. Shodou okolností ale právě běžel filmový festival na fakultě informatiky a mě ta myšlenka docela nadchla. Tak jsem si pořídil levnou kameru a natočil jsem s babičkou a dědou tříminutový film. Ten se v Praze líbil, a tak jsem se dostal na filmovou akademii.
Na fakultě informatiky vznikají populární divadelní představení, na kterých se podílíte. Jak jste se k tomu dostal?
To divadlo jsem společně s docentem Josefem Prokešem zakládal. On mi poskytl organizační podporu a zázemí a já jsem několik představení režíroval. Měl jsem zkušenosti z dřívějška, protože jsem míval malé divadélko v Břeclavi. Letos bude již patnáctý ročník a mně dělá radost, že se divadlu tak daří. Je to hlavně tím, že nás vedení fakulty dost podporuje a vychází nám vstříc. Je to dobré i pro studenty, protože se naučí veřejně projevovat, komunikovat a kolektivně řešit věci. Je to vlastně obdoba kurzu soft skills.
Setkáváte se s divadelní režií i mimo fakultu informatiky?
Před pár lety jsme založili občanské sdružení Napříč.CZ, které pořádá jak divadelní představení, tak různé happeningy. Tam působím jako režisér. Našemu divadlu říkáme biodivadlo, protože vycházíme z dostupných zdrojů. To znamená, že hrajeme původní autorské hry a nemáme školené herce. Přirovnáváme to k rajčeti. Můžete si koupit krásné rajče v supermarketu, které ale nemá chuť. A to naše divadlo je jako rajče od babičky, které je sice různě popraskané, ale chutná a voní jako rajče. Naší nejnovější hrou je Minifemini s podtitulem autopornografický deník, kterou budeme reprízovat 25. ledna na Šelepce.
Zabýváte se i filmovou režií?
Natočil jsem půlhodinový film Doprdelesvěta!, který se hrál i na filmovém festivalu na FI. Je o třech klucích, kteří vyrazí hledat zapadákov a skutečně jej najdou v jedné vesnici u Dukovan. Malé role hráli přímo obyvatelé oněch Litovan. Ta vesnice ale i ve skutečnosti funguje úplně jinak než celý zbytek republiky. Žije v ní čtyřicet dva obyvatel a to se nemění. Když se někdo narodí, tak někdo jiný musí umřít.
Takže se můžu zeptat na vtipnou historku z natáčení?
Když jsem tam byl poprvé, tak mi jeden z obyvatelů nabízel ke sňatku svou dceru. Tenkrát jsem ji odmítl, jenomže ona si napříště vyhlédla jednoho z herců, což mě citově velmi zranilo. Nebo když jsme točili scénu v hospodě, tak jsme museli natáčet víceméně za plného provozu, protože místní nemohli pochopit, že by se hospoda měla zavřít. Na druhou stranu bylo velice příjemné pustit obyvatelům hotový film, reagovali na něj velice spontánně. Pro ně byl zážitek, když v záběru viděli sousedův plot.
Chcete natočit i větší filmový kus?
Každý si chce natočit svůj celovečerák. Vždycky mě ale bavila spíš práce okolo scénáře a kolem herce než třeba kolem kamery a postprodukce. Dokonce jsem napsal několik scénosledů pro Ordinaci v růžové zahradě. Byla to zajímavá zkušenost. V mých dílech došlo ke konfliktu mezi Pusenským a Fryntou a nějaký pár se tam zrovna rozcházel. Co se dělo potom, jsem již nesledoval.
Jaký je rozdíl mezi scénosledem a scénářem?
Hlavní scenárista píše storyline. Ten mi dal asi stránkové zadání, co by se v konkrétním díle mělo odehrát. Já jsem to pak rozepsal zhruba do třiceti obrazů na přibližně deseti stranách. A můj dokument pak putoval k autorovi dialogů, který z toho udělal klasický scénář.
Takže scénář nepíše jeden člověk?
Scenárista v jedné osobě je záležitostí spíš celovečerních filmů. U seriálů je to proces, který musí fungovat nehledě na to, jestli člověk má nebo nemá inspiraci. Když se každý týden vysílají dva díly, musí se taky každý týden dva díly vyrobit. To je šílené tempo.
Prolíná se informatika s divadlem a režií?
To ano. Režijní práce kromě té kreativní složky má v sobě kus organizační práce. Abych dokázal naplánovat celý průběh zkoušek, k tomu je potřeba analytické myšlení, které informatika rozvíjí.
Jak se liší filmová a divadelní režie?
Divadlo je živé, režisér pracuje primárně s hercem a nepotřebuje k tomu milionové rozpočty. V divadle se dá pracovat s náznakem a stylizací, divák to dokonce vyžaduje, je tam větší prostor pro fantazii. Natáčení filmu je oproti tomu spíše technologický proces. Další rozdíl je v tom, že divadelní hra se zkouší často kontinuálně, kdežto film se točí na přeskáčku.
Zůstal jste vůbec po absolvování informatiky věrný počítačům?
Určitě, zabývám se configuration managementem neboli buildováním. V informatice se tomu také říká verzování programu. To v překladu pro laika znamená, že z určité verze programu udělám balíček a dám na něj mašličku. Sice mě víc baví věci, které se točí kolem divadla a filmu, ale práce s počítačem mě uživí. Další výhodou je, že kolem počítačů se pohybují opravdu inteligentní lidi.
