Když David Zahumenský mluví o své práci, je znát, že je to dřina. Jako ředitel neziskové organizace Liga lidských práv řeší provinění proti právům lidí s postižením, problémy v práci soudů nebo segregaci ve školství. Tedy záležitosti, na nichž se pracuje i několik let. Má ale silný motor. „Vím, že naše práce má smysl. Je za ní vize věci zlepšovat,“ říká absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity.
Ačkoliv jste vystudoval právnickou fakultu, nestal jste se právníkem v tom ohledu, jak si ho lidé nejčastěji představují. Jak se to stalo?
Byla to taková souhra okolností. Po dvou ročnících na právnické fakultě jsem trochu zvažoval, jestli jsem si vybral vhodný obor, protože jsem si nebyl jistý, zda mě bude práce klasického právníka naplňovat. Když začínal třetí ročník, navštívil jsem školu lidských práv a zjistil jsem, že existují i pro mě zajímavější oblasti práva, v nichž můžu pomáhat lidem, a dal jsem se na tuto cestu.
V Lize jste nejdříve pracoval jako dobrovolník, ale v posledním ročníku práv jste do ní nastoupil na plný úvazek. Bral jste to od začátku tak, že chcete na svém místě zůstat?
Nejdřív jsem to nevěděl, v nevládních organizacích přece jen panuje trochu nejistota ohledně budoucnosti spojené s projektovým financováním. Tehdy se ale v Lize naskytla dobrá příležitost, pracovalo se na neobvyklé oblasti práv lidí s mentálním postižením, kde se řešilo zbavování způsobilosti, nedobrovolné hospitalizace a podobně, což bylo něco, čemu se v Česku do té doby systematicky nikdo nevěnoval.
Mě už na to ale předtím dobře připravila právnická fakulta. Absolvoval jsem tam totiž právní kliniku, což je koncept, který se snaží přiblížit právo praxi. Tehdy fungovaly paralelně dvě, práva dětí a práva lidí se zdravotním postižením, já jsem chodil na obě, takže jsem určitou kvalifikaci získal.
Vaše práce chce zapálení, řešení potíží totiž trvá dlouho, a asi i trochu naštvání na systém. Na druhou stranu můžete si takové emoce dovolit?
Lidé, kteří u nás pracují, mají motivaci různou, někdo je naštvaný víc, někdo míň. Já si ale myslím, že být naštvaný není nejlepší motivací, a snažím se ji v tom nehledat. Nejde mi o to, abych to někomu natřel.
Co je pak váš pracovní motor?
To, že moje práce má smysl. Je za ní vize věci zlepšovat.
Daří se to?
Ano, ačkoliv řada věcí postupuje pomalu a někdy se člověk neubrání povzdechu. Stane se třeba, že se po spoustě problémů povede prosadit novelu zákona, která by řešila hodně věcí, ale zase padne vláda a naše práce s ní. Podobně to bylo například se zákonem o generální inspekci. Ale orgán, který vyšetřuje trestnou činnost policistů a členů bezpečnostních složek, v letošním roce nakonec přece jen vznikl, což bereme jako velký úspěch.
Případem, který se táhl léta, byly i protiprávní sterilizace romských žen. O co přesně šlo?
Naše klientka podstupovala relativně rutinní operaci, a přestože si to nepřála, tak jí byl během operace proveden ještě jiný zákrok, což u ní přivodilo předčasný nástup menopauzy a řadu dalších problémů s tím spojených.
U soudu jsme takové případy měli tři. V roce 2005 vydal veřejný ochránce práv velké stanovisko, v němž konstatoval, že hlavně za minulého režimu byly sterilizace praxí, kterou veřejná moc určitým způsobem podporovala, aby se snižovala romská populace. Ombudsman pak navrhl některé kroky, které by měla česká vláda v té věci udělat.
Jak vaše případy dopadly?
Od roku 2005 a 2006 jsme zahájili tři soudní řízení. Ve dvou z nich soudy prohlásily, že šlo o nezákonný postup, ale přiznaly jen omluvu, a v tom třetím řízení stanovily také peněžitou satisfakci. Jeden z těch prvních dvou v roce 2010 Nejvyšší soud přehodnotil, vrátil případ nižším soudům a žena nakonec také dostala odškodnění, protože nemocnice už nečekala na rozsudek a vyplatila ho sama. Poslední případ jsme dotáhli k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, v něm odškodnila ženu česká vláda.
Nyní se zabýváte segregací ve školství a mimo jiné tím, že je příliš mnoho romských žáků ve zvláštních školách. Co v tomto ohledu děláte?
Snažíme se být kritičtí, ale také navrhovat řešení. Řekli jsme si, že zkusíme jít formou řešení odspodu a budeme podporovat přímo konkrétní školy. Vytvořili jsme proto certifikát Férová škola, kterým označujeme školy, které jsou schopné k problému přistupovat pozitivně i bez nějaké velké podpory státu nebo krajů. Existují zařízení, která umí děti lépe začlenit a poskytovat jim vzdělání na odpovídající úrovni a neposílají je přitom do zvláštních škol.
Jak to, že to některé školy dokážou?
Z kontaktů s pedagogy víme, že většinou mají osvíceného ředitele, který je táhne a motivuje, a i oni sami se snaží. Nezaměřujeme se ovšem jen na Romy, problémů je víc. Jedním z nejkřiklavějších případů jsou děti s fyzickým postižením, přitom jde kolikrát jen o malou investici do vybavení školy, ani ne tak o přizpůsobení výuky.
Dá se takové segregaci předcházet?
Určitě prací s budoucími učiteli na pedagogických fakultách, aby od začátku čekali, že ve třídě narazí na různorodý kolektiv. Do školy chodí děti nadané i méně nadané a každé má trochu jiné potřeby. Vzdělávání je podle mě o tom, že bychom se měli přizpůsobovat potřebám lidí a ne mít jenom jednu normu.
Stejně tak ovšem uznávám, že nemůžeme šmahem zrušit speciální školy a všechny děti z nich rozmístit do normálních škol. Ale můžeme mít základní rámec hodiny, aby měly děti různé úkoly – ty chytřejší těžší a ty, které jsou pomalejší, procvičovaly pomaleji. Chce to větší flexibilitu.
Máte nějaký příklad, kde to funguje?
Úžasná škola existuje v Lačnově u Svitav, což je trochu specifický případ, protože jde o malotřídku. Mají smíchané třídy a jsou mimořádně schopní i z hlediska úspěšnosti grantových žádostí, takže disponují výjimečným vybavením, které jim umožňuje integrovat rozdílné děti. Udělali z domnělé nevýhody výhodu.
Na projektech je závislé i fungování vaší organizace. Je to komplikace?
V příštích letech nás pravděpodobně bude čekat výpadek příjmů z grantů, proto se teď hodně snažíme rozvíjet dárcovství od firem i jednotlivců. Budování takového vztahu je dlouhodobý proces. Pro nás je těžké prorazit, protože naše věci jsou přece jen trochu abstraktnější. Chce to hodně vysvětlování.
Neříkají vám lidé někdy, že jste idealisté? A nesráží vás to?
Záleží na tom, jak to berete. Každý má svoje omezení a někdy je třeba si přiznat, že věci nejsou tak, jak si člověk myslí, a do něčeho nemá cenu vkládat energii.
Takže si dovedete představit, že svoji práci budete dělat i za deset let?
Určitě ano, necítím se být vyhořelý.
