Začínající pedagogové to mohou brát jako radu do života. „Učitelé, kteří na začátku působí přísně, to mají jednodušší. Můžou povolovat. Kdežto když povolíte na začátku, nemáte kam utahovat," říká Jana Hrubá, absolventka pedagogické fakulty a aktuálně učitelka na brněnské Základní škole Gajdošova. Za svůj přístup k dětem a za využívání netradičních metod si nedávno vysloužila cenu pro nejoblíbenějšího učitele Jihomoravského kraje.
Co dělá oblíbeného učitele oblíbeným?
V první řadě musí mít respekt. Když přijde do třídy, tak ho děti musí respektovat jako osobnost. Ne proto, že přišla ta přísná autorita, ale proto, že přišel někdo, koho stojí za to poslouchat. Nejoblíbenější učitelé jsou ti, kteří jsou přísní, ale spravedliví, a nikdy neponižují děti. A dětem se taky musí fandit, všechno jim pak jde líp.
Na Gajdošově jste tři roky, kde jste učila předtím?
Na Vinohradech na Čejkovické, kam mě nalákali po fakultě. Váhala jsem, jestli vůbec jít učit, ale tam zrovna začínal projekt mezinárodních tříd a učilo se v angličtině, což mě zaujalo. Projekt ale po nějaké době skončil a já chtěla zkusit něco nového, tak jsem šla na Gajdošku. Na Čejkovické paní ředitelka nabírala hodně mladé lidi, kteří vládli angličtinou, a byli jsme tím pádem velmi mladý učitelský kolektiv. Když jsem odtamtud odcházela, byla jsem jedna z nejstarších. Fungovala jsem už jako uvádějící učitel, což mi přišlo hrozně brzo. Na Gajdošově jsou ostřílení učitelé, výborní metodici a já se učím každý den, a to moc potřebuju.
Jaké byly vaše učitelské začátky?
Věděla jsem, že nejdřív musím působit velice přísně a trvat na svých pravidlech. Proto jsem byla první dva měsíce po škole velice tvrdá, ale určitě ne zlá. Děti si možná myslely, že s tak mladým učitelem budou kamarádi, ale to podle mě nejde – učitel a student by neměli být kamarádi. Já jsem vymezila nekompromisně hranice, srovnala je „do latě" a oni si na to zvykli. Tvrdý přístup jsem ale vydržela praktikovat dva měsíce, vnitřně jsem z toho byla opravdu nešťastná, protože tohle prostě nejsem já. Dostala jsem i nějaké drsné přezdívky – Igor Hnízdo, to bylo minimální. Dnes už jsem ale našla vyvážený přístup.
Takže jste neměla potíže s tím, že byste byla připravená příliš teoreticky, jak se pedagogickým fakultám někdy vytýká?
Je pravda, že se na fakultě učilo teoreticky, ale učitel musí přijít do praxe s tím, že něco ví, pokud má děti něco naučit. Měla jsem zhruba představu o tom, jak má vypadat vyučovací hodina, měla jsem to vyzkoušené v praxi, ale stejně jsem si nakonec všechno musela udělat podle sebe, protože každá třída je jiná a vyhovuje jí něco jiného. Ale myslím, že ani dnešní studenti s tím nemají problém, na praxi mi chodí moc šikovní.
Učíte dějepis a češtinu a využíváte přitom ne zcela tradiční metody. O co jde?
Ráda čerpám třeba z dramatické výchovy. U mě v dějepisu musí žáci často vstoupit do rolí – půjčujeme kostýmy a zkoušíme si sehrát živé obrazy z přemyslovského dvora nebo z Francouzské revoluce. Vždycky je to neskutečně chytne. Nebo jsme vytvořili program, jak propojit hudbu a dějepis, a děti tak můžou vytvářet samy například trubadúrské písně ze středověku. Jde mi o to, aby se děti svým myšlením dostaly do dané doby, protože pak mnohem lépe pochopí, co se tam dělo.
Využíváte taky mediální výchovu. Jak přesně?
Chci, aby děti uměly kriticky zhodnotit prameny, takže pracujeme s dobovými karikaturami a novinami. Teď jsme s deváťáky brali nástup Hitlera k moci a řešili jsme, proč pro něj Němci vlastně hlasovali. Bavili jsme se o hospodářské krizi a oni si pak zkoušeli psát na Facebook, jako že jsou v té době a jak je jim špatně, protože rodiče nemají práci. Pak si měli představit, že jsou mediální agentura a mají udělat NSDAP plakáty. Když skončili, hlasovali pro nejlepší hesla a zjistili, že by Hitlera k moci bez problémů dostali taky a že to tehdy bylo vlastně pochopitelné. A bylo fajn, že když jsme pozorovali prezidentskou kampaň, vzpomněli si na ta jednoduchá líbivá hesla, která dokázali udělat, a na volby se dívali kritičtěji.
A jak přistupujete k výuce češtiny?
Osobně mi přijde snad nejdůležitější podpora čtenářství a pochopení textu, aby z něj děti opravdu dokázaly vybrat důležité informace. My k tomu máme na Gajdošově výborný projekt, žáci od šestky do devítky musí každý rok vypracovat ročníkovou práci. Formálně má všechny znaky diplomky nebo bakalářky, takže děti už v šesté třídě musí zvládat třeba citace. I když na začátku druhého stupně vychází třeba jen z jednoho zdroje a až postupně se jim všechno komplikuje. Děti mají zvoleného dokonce svého konzultanta, musí práci také prezentovat třídě a jsou opravdu úžasní. V šestce jsou nejistí, v sedmičce už vědí, co vychytat, v osmičce už jsou některé práce skutečně výborné a v devítce už jsou výborné téměř všechny.
Působíte taky jako výchovná poradkyně. Co to obnáší?
Jsou to dvě oblasti. První je pomoc dětem, které mají nějaké výukové problémy, a druhá kariérní poradenství. Takže teď aktuálně řešíme s deváťáky, kam dát přihlášky, a všechny formality, které se toho týkají. Ale celoročně se zabývám spíš věcmi, které se týkají problémů ve výuce, ať už výchovných nebo vzdělávacích.
Problémy žáků se řeší s rodiči, kteří se prý dnes ozývají daleko víc než dříve. Máte stejnou zkušenost?
Je to pravda, můžu to porovnat i za těch dvanáct let, co učím. Ono není špatné, že se rodič ozve, ale je důležité, aby dala škola rodiči najevo, že není potřeba přijít řešit konflikt, ale že je dobré si o věci zkusit popovídat. Když máme nějaké výchovné problémy s dětmi, tak zveme rodiče hlavně proto, abychom našli cestu, jak dítě může dál navštěvovat školu a nebýt problematické. Častokrát se nám stane, že rodiče vlastně neví, co by měli dělat, a jsou rádi, že jim škola pomůže. Když si je zveme, tak se snažíme vybudovat přátelské prostředí, aby neměli pocit, že jdou na kobereček.
