Ruku v ruce s tím, jak se ruka státu uzavírá, ruka trhu posiluje... Kdo by řekl, že vzdělávání může být tak dobrý byznys... Čím vyšší výlohy, tím naléhavější potřeba převést učení co nejdříve do rukou samouků...
Kdysi štědrá ruku státu se po finančních krizích začíná uzavírat už i v oblastech veřejného zájmu. Ruku v ruce s tím se otevírá prostor pro ruku trhu. Není divu, že nakonec i to vzdělávání se v přibývající míře nabízí jako služba za úplatu. Výlohy mohou být značné zejména v rodinách, ve kterých je učících se více a vzdělávají se déle.
Protitahem je pokus vyvést vzdělávání z ruky trhu a vsadit na samoučení. Samoučení jakožto pověstné pedagogické perpetuum mobile vám vydělá více, než kolik dokážete uspořit. Tisíce děkovných dopisů!
Ano, dějiny pedagogiky jsou dějinami snah vynalézt příslušné perpetuum mobile. Smyslem výchovy a vzdělávání totiž nakonec je pomáhat tomu, aby se učící jedinec posouval ze stádia řízení někým jiným do stádia řízení (se) sebou samým. Mělo by to platit jak pro chování, tak pro poznávání a učení.
Maria Montessori toto směřování vystihla žádostí: „Pomoz mi, abych to dokázal sám“, kterou se dítě obrací na svého vychovatele a vymezuje rozsah očekávané míry jeho pedagogického působení (podpory učení).
Také praxe našich prvorepublikových reformních škol věnovala samoučení a jeho rozvoji velkou pozornost – za připomenutí stojí zejména snahy škol zlínských, kde se dle dobových materiálů snažili, „aby se školní práce, nebo alespoň její větší část, stávala vlastním podnikem žáků, za nějž by převzali odpovědnost a z jehož zdaru by se radovali“.
Pedagogický psycholog Václav Kulič o několik desetiletí později v podobném duchu vysvětloval, že v souvislosti s autoregulací učení jde o to, aby vnější zásahy do žákova učení časem ustupovaly („likvidovaly samy sebe“) a otevíral se prostor pro sebeřízení.
Jak vidno, v oblasti samoučení byly v průběhu dějinného vývoje učiněny určité pokroky. Ještě by však bylo třeba rozvoj schopností dětí v samoučení akcelerovat, a to dříve, než bude pozdě. Ideálně tak, aby se naplnil předpoklad Roberta Fulghuma, podle něhož bychom se všechno, co skutečně potřebujeme umět, měli naučit v mateřské škole. V tomto případě by úspory za vzdělávací služby zajišťované navazujícími školami mohly být skutečně významné.
Faktem, že se tu a tam – zejména v odborné literatuře věnované problému kognitivního zahlcení – objevují pochybnosti o tom, že by se schopnost samoučení dala u dětí výrazněji rozvinout již v předškolním věku, si tuto krasořeč kazit nebudeme. Jak by k tomu přišly rodiny, kde je učících se více a vzdělávají se déle. Zkrátka, budiž zachován pedagogický optimismus, budiž pochváleno samoučení a budiž vzdána čest samoukům.
Autor je vedoucí Institutu výzkumu školního vzdělávání Pedagogické fakulty MU.
