Jana Sladká Ševčíková chtěla už jako náctiletá studovat humanitní vědy, dostala se k nim ale až oklikou. První vysokoškolský titul získala na strojní fakultě a až s velkým časovým odstupem prošla rigorózním řízením na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.
Mezitím léta bojovala s bulimií, a když ji překonala, založila Občanské sdružení Anabell, které se jako první v republice soustředilo na pomoc lidem s poruchami příjmu potravy.
Jací lidé k vám chodí pro pomoc? Spíš ti, kteří vědí, že mají problém, a chtějí ho řešit, nebo lidé, kteří prostě jen vědí, že mají problém?
Je to tak půl na půl. Polovina klientů si uvědomuje, že to, jak se chovají a trápí, není v pořádku. Druhá polovina jsou lidé, kteří přijdou v doprovodu někoho blízkého, protože se chtějí zeptat, zda skutečně mají problém. A z této poloviny se rekrutuje ještě asi polovina těch, které k nám jejich blízcí doslova „dovlečou“, ale oni nevidí důvod, proč to dělají.
Existuje nějaký univerzální recept, podle kterého s klienty pracujete?
Všeobecně se to říct nedá, kombinujeme různé přístupy. Nejdůležitější je, aby klient věděl, že se chce léčit. Ale on má v sobě i tak spoustu strachu, obavu z řady věcí, které nesouvisí jen s jídlem. Jsem přesvědčená, že poruchu příjmu potravy nejde vyléčit, aniž by člověk paralelně nespolupracoval s psychoterapeutem a nutričním terapeutem. Zažila jsem klienty, kteří si mysleli, že se vyléčí jen díky psychoterapii a přitom budou stále jíst to svoje jedno jablíčko denně. A naopak i ty, kteří si mysleli, že se jejich problémy ztratí, když budou jíst, jak si jejich lékař přeje. Ani jedno není pravda.
Léčení bulimie či mentální anorexie trvá tři až pět let. Dá se potom říct, že je člověk vyléčený?
Teorie říká, že zhruba třetina nemocných se nevyléčí vůbec, o něco větší část se vyléčí a zbytek v průběhu života různě chronizuje. Když zažijí něco, co je pro ně velkou psychickou zátěží, když si na sebe zase nakladou přehnané nároky, nemoc se může vrátit. Já jsem před lety měla klientku, která ke mně chodila a po určité době přišla s něčím jiným, co nesouviselo s poruchami příjmu potravy. Samozřejmě ale přišla řeč i na její problémy a ona mě striktně zastavila, že se o tom bavit nehodlá, je vyléčená a tuhle kapitolu v životě uzavřela. Jsem přesvědčená, že to není pravda. Stoprocentně konstatovat to, že je člověk vyléčený, lze těžko.
Platí to i pro vás?
Myslím, že ano, on s tím ten můj názor souvisí. Kdybych to neviděla na sobě, těžko si to můžu dovolit říct. Já jsem na 99,99 procenta přesvědčena, že jsem vyléčena. Vím, kde jsou má citlivá místa, a vím, že pokud by mne něco takto těžkého v životě potkalo, musím to řešit s odborníky a rozhodně jinak než návratem k bulimii.
Společnost nás nutí být dokonalí. Jak klientům radíte, aby tlaku odolávali?
Bude to znít jako klišé, protože ta věta se často používá a málokdo ji umí doopravdy použít, ale recept je zkrátka přijmout sebe sama takového, jaký jsem. To si ale velmi těžko osvojí i terapeuti, kteří na to, aby mohli zodpovědně a profesionálně pomáhat, potřebují dlouholetý výcvik.
Anabell jste zakládala zhruba v době, kdy jste si začínala dělat doktorát na pedagogické fakultě. Souviselo to nějak?
Já jsem vždycky inklinovala k medicíně, psychologii, sociální práci, ale přání rodičů mě zaválo na techniku. Vystudovala jsem ji, ale pořád jsem se snažila dostat k humanitním vědám, takže jsem si dělala různé kurzy a výcviky. Anabell jsem založila v roce 2002 a po dvou letech jsem pochopila, že jsem pro řadu odborníků se svým inženýrským titulem neakceptovatelná. Doktorát byl tedy nejen výsledkem touhy splnit si sen, ale asi taky nutnost, abych v dané sféře mohla fungovat.
V rigorózní práci jste řešila vliv rodinného zázemí na poruchy příjmu potravy. O co přesně šlo?
Spuštění takové nemoci ovlivňují tři faktory – biologické a genetické, s podhoubím pro nemoc už se zkrátka narodíte, pak psychologické faktory, prožitky, které mohou problémy spustit, a také společenské klima, ve kterém se vyvíjíte. Osobně jsem přesvědčena, že i když máte genetické predispozice, prostředí v rodině může všechno ovlivnit. V rodině totiž získáváte seberespekt, učíte se vnímání sebe sama.
Mám to chápat tak, že počet lidí s poruchami příjmu potravy roste, protože společnost ztrácí schopnost správně vychovávat?
Myslím, že to trošku souvisí se společenskou změnou. Všechno je potřeba mít a dělat rychle a hned. Kdo to nedokáže, je pomalý a odepsaný. Když se vám například nelíbí, jak vás fotograf vyfotil, prostě vám pihy a kila navíc odmaže. Máme tendence myslet si, že se skutečným tělem to jde stejně jednoduše. Ale ono nejde. A do všeho se podle mě promítá také současná krize rodiny.
Řídíte neziskovou organizaci, ale vaše hlavní povolání je pozice jménem inspektorka kvality sociálních služeb. Co obnáší?
S kolegy chodíme do institucí, jako jsou pečovatelské služby nebo krizová centra, a kontrolujeme jejich práci. Existuje zákon, který jejich činnost upravuje, a my se díváme, jestli se podle něj daná služba chová.
Dá se obecně říct, v jaké kondici jsou tyto služby v Česku?
Zmíněný zákon vstoupil v platnost v roce 2007. Tehdy byla situace velmi komplikovaná, protože sociální služby se s ním teprve učily pracovat. Nicméně za sedm let udělaly velký pokrok. Řekla bych, že je jich 70 až 75 procent na vysoké úrovni.
A v čem je potíž u těch zbylých?
Abych vám na to mohla odpovědět, musela bych se rozdvojit.
Pojďme do toho.
Když k tomu budu přistupovat z pozice zaměstnanců, tak uznávám, že za neuvěřitelně náročnou práci berou nízký plat. Když se vám klient čtyřikrát za sebou pomočí do postele, je jasné, že z toho člověk může být rozčilený a vyčerpaný a sám by si zasloužil odbornou podporu supervizora nebo terapeuta. Když se na to ale dívám z pozice inspektorky kvality sociálních služeb, tak aplikuju pohled klienta, který je na tom tisíckrát hůř a je zranitelnější. Proto očekávám, že zaměstnavatel vytvoří takové podmínky, že dodá onoho supervizora, aby se zaměstnanec rozhodl, jestli v dané službě chce zůstat. Ona totiž v pomáhajících profesích situace nikdy nebude lepší. Ale proto je ta práce krásná, lidé tam přece jdou pracovat, protože chtějí pomáhat jiným.
