Kladli jste si někdy otázku, jak je vůbec možné, že člověk mluví, když jiní savci nic takového neumí? Pokud ano, ale nedokážete najít uspokojivou odpověď, nevadí. Klade si ji totiž také německý lingvista s českými kořeny Peter Kosta, který přitom přichází na velice zajímavé věci.
Kosta ve své práci vychází z provokativních myšlenek lingvisty Noama Chomského, podle něhož je jazyková schopnost člověku vrozená, daná geneticky, a tedy ne něco, co by si člověk až postupně osvojoval učením. „K jejímu zrození došlo náhle, někdy před sto tisíci lety, díky mutaci genů,“ přibližuje Kosta, který se teď za pomoci dalších expertů snaží přijít na kloub přesnému složení genetického mixu, který jazykovou schopnost podmiňuje.
Před pár týdny svůj výzkum nastínil i na brněnské filozofické fakultě, kam přijel přednášet. Ačkoliv je dnes Němec, zvládnul to v češtině, protože odsud pochází. Jako rodilý Čech emigroval v roce 1968.
Ačkoliv asi každý člověk má tendence vnímat schopnost komunikace jako to nejdůležitější (to, že na sebe navzájem mluvíme, zkrátka upoutává pozornost), co člověk zmíněnou mutací získal, Kosta a jeho kolegové a předchůdci pokládají za mnohem důležitější jinou věc. Totiž to, že prvotní funkcí lidského verbálního dorozumívání je myšlení.
„Jazyk je základem pro lidské poznávání, je odrazem našeho myšlení. Jak říká Noam Chomsky, jen člověk umí spojit význam a výraz jazykového znaku záměrně tak, aby díky tomu mohl komunikovat a myslet.“
Přesvědčení o existenci takzvané univerzální gramatiky opírá Kosta a jeho předchůdci i současníci o řadu dílčích argumentů.
Například o ten, že každé normálně vyvinuté dítě, ať už je odkudkoliv, si nezávisle na své inteligenci dokáže osvojit jazyk během relativně krátké doby, a to jen na základě chudých a neúplných podnětů. Děti navíc nikdy nenapodobují gramatiku dospělých, protože v tom případě by musely mít od začátku tutéž jako oni. Jejich jazykové struktury ale narůstají krok za krokem podle zhruba stejného receptu.
„Děti jsou také rezistentní vůči instrukcím. Každé jazykové stadium určité gramatiky určitého jazyka má svůj průběh. Jedinec jimi musí projít stejně jako dětskými nemocemi,“ přidává další argument Peter Kosta a zmiňuje také skutečnost, že zhruba do nástupu puberty člověk dokáže během osvojování jedné gramatiky (té patřící mateřskému jazyku) přijmout za vlastní celou řadu dalších, aniž by jedna narušovala druhou.
On a jeho kolegové se věnují především tomu, jak se jazyková schopnost vyvíjí u normálních dětí i dětí s poruchami, co za genetickými poruchami jazyka stojí a jaké vlastně geny mají na jazyk vliv.
Ikonická KE Family
Více či méně přitom vychází ze zásadního objevu genu FOXP2, který je poprvé zmiňován v roce 1998 v souvislosti s rodinou, v níž mnoho členů trpělo těžkými poruchami řeči. Rodina, která žije v jižním Londýně, je pro odborníky natolik známá, že má v literatuře i své označení, říká se jí KE Family.
Přibližně polovina z jejích třiceti členů má značné problémy s gramatikou, větnou strukturou a slovní zásobou. Trpí totiž poruchou, které se říká jazyková dyspraxie. Americký genetik Anthony Monaco se svou skupinou zjistil, že pacienti postižení poruchou řeči mají mutaci regulujícího genu FOXP2 na chromozomu 7. Pro gen se posléze vžil termín „jazykový gen“ a podle Kostova vyprávění byl jako takový propagován v médiích. Tentýž gen má ale, jak se později ukázalo, mnoho dalších obratlovců, i když se u nich o jazykové schopnosti mluvit nedá.
„Studie k funkci tohoto genu potvrdily, že nejde o gen čistě jazykový, ale regulující motoriku mluvících svalů u všech obratlovců, u člověka tudíž u svalů čelistních. Proto mají členové KE Family jazykové potíže týkající se tvoření fonémů, slabik, slov a vět, což ale nijak neomezuje sémantiku a celkovou inteligenci,“ upozorňuje vědec, jenž se spolu s kolegy snaží najít další aspekty, které sehrávají v lidském umění mluvit svoji roli. Ví už třeba to, že co naopak k mentální retardaci a autismu vede, to je narušení genu s označením FOXP1.
Kosta by si jako biolingvista se složitým úkolem sám neporadil, proto je součástí velkého mezinárodního týmu. Ze své kanceláře na univerzitě v německé Postupimi tak díky moderním technologiím komunikuje se specialisty z celého světa – kolegy má ze Spojených států, Kanady, Izraele, Francie, Nizozemska a jiných německých univerzit. Na jednom velkém vědeckém projektu se společně potkávají lingvisté, počítačoví experti, bioinformatici, genetikové nebo třeba psycholingvisté.
