Učitelů češtiny je v tuzemsku spousta, aspoň podle zkušeností Jiřího Bernkopfa. Absolvent hudební vědy, ruštiny a češtiny na filozofické fakultě se tak svůj rodný jazyk vydal učit do jihovýchodní části Ukrajiny. Přes ministerstvem zřizovaný Dům zahraničních služeb působí ve vesnici Čechohrad jako učitel krajanů.
„Moje role je rozvíjet všeobecně kulturní činnost krajanů, přičemž hlavní důraz je kladen na jazyk. Všechno se odehrává v češtině,“ říká muž, který také spolupracoval s Ukrajinci bojujícími proti ruské vojenské okupaci, ale nyní se kvůli situaci v zemi neplánovaně vrátil domů.
Jak se Češi na Ukrajinu dostali?
Přišli sem v roce 1869 z Krymu, kam se postupně dostávali od roku 1861. Na Krymu to ale měli složité, byly tam problémy s vodou a taky tam přistěhovalců postupně začínalo být moc, už se tam všichni prostě nevešli. Proto šli jinam a zastavili se právě v okolí města Melitopol, kde založili vesnici Čechohrad. Lidé se tady živí hlavně prací v zemědělství, ale mají to těžké. Proto třeba mladé rodiny, které ještě nemají děti, hodně odcházejí jinam.
Umí česky všechny generace?
Nejstarší generace mluví česky dobře, generace rodičů mých žáků ovládá češtinu pasivně, protože s nimi mluví česky babička nebo dědeček. Děti češtinu slýchají na 50 procent ode mě a na 50 procent od prarodičů − vždycky je hrozně vidět, jestli prarodiče s vnuky pracují.
Mají rodiče zájem, aby jejich děti češtinu ovládaly?
Podporují mě. Třeba když jsem o Velikonocích obcházel s pomlázkou vesnici, z rozhovorů to bylo cítit. Je to ale podpora mlčky, oni totiž pořád pracují. Když chce člověk vydělat nějaké peníze, má běžně dvě nebo tři práce. Když s dětmi nacvičím divadlo, rodiče nemají čas se na něj přijít podívat. A pak je pravda, že na děti moc netlačí, ony si dělají, co chtějí.
Češi prý podporují boj za svobodu Ukrajiny i proto, že jsme si mentálně podobní.
Ne, mentalita Ukrajinců z mojí oblasti je jiná. Jsou to ale lidé, kteří nedělali revoluci, a jejich vztah k Majdanu je veskrze negativní. Vůbec nevěří, že lidé tam obětovali životy a svoje zdraví za nějaké hodnoty. Jsou přesvědčení, že aktivisté reprezentují zájem nějaké skupiny, která je do toho dotlačila nebo jim zaplatila.
Když se objevily první konflikty, co jste si o situaci myslel?
Hlavně jsem vůbec nevěřil, že Majdan zvítězí. Silně jsem se obával, že to Janukovyč utopí v krvi, že to lidé neustojí. Nakonec zvítězili díky nepředstavitelným obětem na životech, které povzbudily další, aby se přidali.
Berete současnou situaci jako vítězství?
Určitě ne, je to začátek. Aktivisté ukázali, že dokážou sesadit prezidenta, když se bude chovat jako Janukovyč. Teď vládne prozatímní vláda, která rozhodně nemá masovou podporu. Lidé ji tolerují, protože někdo vládnout musí. Nicméně obrovský krok je, že se formuje občanská společnost, a to i ve východních regionech. Ukrajinci jsou národ velice mírumilovný, chtějí pořádek. Většina lidí nepodporuje jak Majdan, tak separatisty, protože to je pro ně nepořádek. Chtějí jasnou sílu, která to ukočíruje, aby měli klid na běžný život. Agrese nevychází od běžných lidí. Je vyvolána různými radikálními skupinami, což se ukázalo i na tragédii v Oděse. Nejtragičtější věc ale je, že ruská propaganda zavedla strašně štvavou kampaň proti Ukrajincům. Naprogramovala lidi tak, že jakýkoliv projev ukrajinské státnosti teď vnímají jako fašismus.
Jak se stane, že jedna skupina lidí, která dlouho žila pokojně vedle druhé, ji najednou vnímá jako fašisty?
Rusové budovali od začátku Majdanu určitý obraz a udělali to tak zevrubně a masivně, že domluvit se teď s těmi, kteří tomu věří, není možné. Protože umřela spousta lidí a je tam spousta emocí, tak má každý pocit, že někoho hájí a je to svatá věc. Lidé už nejsou schopni se konstruktivně bavit.
Má běžný Ukrajinec šanci dostat se k nezkresleným informacím?
Samozřejmě že má. Je ale problém, že třeba v mojí oblasti jde o lidi velice primitivní. Oni nechápou, co je to kritický přístup k informaci. Nezajímá je, odkud informace pochází, ale to, jestli zapadá do jejich vybudovaného systému předsudků. Tihle lidé strašně rádi věří různým teoriím spiknutí, čehož využívá ruská propaganda. Nemusí ani využívat oficiální televizi. Dezinformace se šíří třeba prostřednictvím sociální sítě V kontaktě, což je obdoba Facebooku v postsovětských zemích. Objevují se tam různé neověřené informace. Například že školu v Mariopolu obsadili neonacisté a děti vypouštěli, jenom když přišli rodiče, kterým zabrali a roztrhali pasy, aby znemožnili referendum.
Dávají tam takové informace lidé z oficiálních kruhů, nebo ti obyčejní?
Nevím, můžou to dělat sami aktivisté, bláznů je tam dost. Tihle lidé jsou přesvědčeni o tom, že dělají správnou věc, protože Ukrajinci jsou přece fašisté, a každá lež, která je ve prospěch ruské strany, je dobrá. Sám jsem to zažil na vlastní oči, když jsem svým studentům pouštěl videa různých aktivistů a oni na to reagovali způsobem, který mě šokoval. Začali vymýšlet nejrůznější důvody, aby je zdiskreditovali. Přitom já jsem třeba věděl, že jedna z aktivistek byla na Majdanu v době, kdy tam umírali lidé, a ona jejich těla tahala vlastníma rukama. Studenti ale přesto tvrdili, že tomu nevěří.
Na Ukrajinu se budete vracet v srpnu. Dovedete si představit, do jaké situace?
Představit si nedovedu nic. Když jsem odjížděl, tak jsem měl velice smutné pocity a musím říct, že jsem si zabalil víc věcí, než bylo nutné, protože jsem měl určitou obavu, že už se ani nevrátím. Uvidíme.
