Mezi západočeským Mostem a Litvínovem teď nejčastěji přejíždí hokejový kouč Jan Zachrla, který pracuje jako hlavní trenér v prvně jmenovaném týmu. Původem učitel tělocviku a zeměpisu, který má z Masarykovy univerzity také doktorát z kinantropologie, ovšem býval zvyklý na cestování úplně jiného řádu. Několik let působil v Rusku, třeba v tamější superlize.
Jako aktivní hokejista jste hrál jen na úrovni krajského přeboru. Byl to pro vás někdy handicap?
Na jednu stranu je to handicap, protože ten, kdo už se v hokejovém prostředí na národní nebo mezinárodní úrovni pohybuje, má pak po kariéře dveře všude otevřené. Já jsem si musel všechno vyšlapat sám, což je ale někdy také výhoda. Jistě, když trénuju hráče, kteří za sebou velké mezinárodní úspěchy mají, bylo by lepší, abych je měl také. Ale pak si vezměte, že spousta skvělých hráčů ztrácí respekt ve chvíli, kdy se stanou trenéry. Ne každý výborný hokejista totiž může být stejně dobrým trenérem.
Jaký je tedy váš sportovní background?
Na licencích jsem pracoval postupně při vysoké škole. Jeden můj učitel měl tehdy od svazu možnost školit studenty tělocvikáře na hokejovou B licenci a áčko jsem si pak dodělával v Bratislavě – dokončil jsem magisterské studium, pak doktorát v Brně a potom jsem začal studovat trenérský obor na Univerzitě Komenského. Začínal jsem u malých kluků, chytlo mě to někdy na střední škole, a postupně jsem se propracovával výš a výš.
Práce s dětmi a profesionály musí být ale hodně odlišná.
Vrcholný hokej děláte s dospělými chlapy, hotovými hráči, je tam větší tlak na trenéra. Všichni chtějí vidět výsledky, do toho média, sponzoři, majitelé klubu. U dětí se zase setkáváte s ambiciózními rodiči a odráží se v tom i to, že některé mají k dispozici víc peněz, jiné méně. Všeobecně je ovšem práce s dětmi vděčnější. Vidíte jejich pokrok, a když se smějí a jsou na tréninku rády, je to hezké.
Máte za sebou dvě trenérská angažmá v Rusku. Naposledy jste tam působil v roce 2012. Jak s odstupem takovou zkušenost hodnotíte?
Vždycky je potřeba se dívat na to, co člověk dostává protihodnotou. Když jsem v roce 2005 dostal první nabídku, byla od Miloše Říhy (dnešního kouče Slovanu Bratislava v Kontinentální hokejové lize), který si mě k sobě zavolal, abych s ním šel do tehdy ještě superligy a týmu Chimik Voskresensk. To skoro nešlo odmítnout. Hokej se tam hrál parádní a zajištění klubů bylo na skvělé úrovni. Pak jsem byl ve dvou klubech druhé nejvyšší ruské soutěže. Tam už kvalita taková není a důležitým faktorem je cestování. Když máte jet na zápas třeba 1200 kilometrů v zimě, kdy je všude kolem metr a půl sněhu, tak to není žádná paráda. Když jsem se nakonec vracel domů, říkal jsem si, jak se tady máme všichni krásně a jak si toho lidi neváží. Kdyby viděli, jak se žije v Rusku a jaké jsou tam podmínky, tak by spoustu věcí přehodnotili. Dnes už bych další nabídku z Ruska hodně zvažoval.
V Rusku pořád přežívají trenérské standardy, které v Česku zvykem nejsou. Ale co hráči samotní? Jsou jiní než čeští?
Vést je znamená něco úplně jiného, jejich mentalita je odlišná. V Rusku pořád přetrvávají Tarasovovy metody – trénuje se maximálně a pořád s velkou zátěží. Tady když dáváte hráči cvičení, které se několikrát opakuje, přestane ho to rychle bavit. Potřebuje nějakou kreativitu a změnu, kdežto Rusové jsou schopní dělat jednu věc týden. Na druhou stranu když pak vidím ty výsledky! Rusové dokážou právě díky drilu s pukem a hokejkou neuvěřitelné věci. Říkám si, jestli bychom to neměli dělat stejně a jestli to není lepší než rozvíjení kreativity a herního myšlení. Ale pořád je třeba vycházet z toho, že Čech tohle nikdy dělat nebude.
Aktuálně jste zaměstnancem hokejového klubu v Litvínově, ale na základě smlouvy o farmářské spolupráci jste hlavním koučem v Mostu. Je obvyklé, že klub, který má v tomto vztahu navrch, takto svého trenéra vysílá? A jaké jsou přesně vaše úkoly?
Existuje tam vzájemná dohoda, že Most dodává hráče Litvínovu a naopak jeho hokejisté se tam chodí rozehrát. Mojí rolí je, abych to sledoval a informoval o tom, kdo má aktuálně výkonnost, aby mohl nastupovat v extralize. Celé je to o tom, aby na obou frontách byla jednotná koncepce a vychovávali se co nejkvalitnější hokejisté.
Když jezdíte autem, tak si asi všímáte billboardů, jimiž hokejový svaz láká děti, aby se daly na hokej. Co na takové snahy jako učitel říkáte?
Začnu u toho kantorství. Jsem hodně v kontaktu s kolegy z pedagogické fakulty a fakulty sportovních studií a nelíbí se mi, jak u nich dnešní systém zohledňuje to, kolik vydali publikací, a ne to, zda dokážou vychovávat dobré učitele a přitáhnout studenty k tělesné výchově. Přijde mi to jako zvrhlost, protože přece pořád platí, že kdo chce zapalovat, musí hořet. To mi v dnešním sportu nejvíc chybí. Schází lidé, kteří děti dovedou pro pohyb nadchnout.
Takže to, že hokejový svaz kampaní řeší nedostatek dětí v klubech, je dáno i tím, že je málo šikovných trenérů a učitelů? Není problém ve financích?
Myslím, že otázka financí to dnes není. Říká se, že hokej je drahý sport, ale jsou i jiné. A já kolem sebe vidím, že kdo chce, tak peníze investuje. Navíc i hokejový svaz vydělal na světovém šampionátu nějaké peníze a část je schopný do hokeje vrátit. Je ale otázka, kolik dětí takhle přitáhne. Jejich nedostatek není jen problém hokeje, je to vidět i jinde. Vezměte si totiž, kde se dítě setkává se sportem poprvé pořádně? Ve škole. Přijde mi, že kantoři už kolikrát nemají ani chuť děti k něčemu lákat, protože proč by to koneckonců dělali, když to nikdo nezohledňuje? A pak je tady ještě otázka školních osnov. Jestli je pořád potřeba dělat věci, které pro děti nejsou atraktivní, a není spíš lepší věnovat se hrám, které děti ke sportu vedou. Sport bolí, je to dřina a to se dneska moc nechce nikomu podstupovat.
Tak jak to tedy dělat?
Odpovím vám otázkou. Vědí děti, co jim sport dá? Ony většinou netuší, že parta, se kterou se třeba v klubu potkají, může být jejich partou na celý život, že při zápase bude sranda a bude to parádní. Z mého pohledu navíc kolektivní sport výborně připravuje na život, ať už na pracovní nebo partnerský, ve kterém se člověk musí podřizovat.
