Martin Ksandr měl nakročeno k tomu stát se právníkem. Poté, co dostudoval, se ale místo toho po hlavě vrhl do cestování. Pro spoluzakladatele spolku Expedition Club je cestování a s ním spojené poznávání světa životní filosofií. Jen loni navštívil minimálně osmnáct zemí, některé z nich i třikrát. Přesný počet si ani nepamatuje. V Expediční klubovně Brno svoje zážitky z cest spolu s ostatními cestovateli předává ostatním.
Na začátku příběhu byl Martinův kolega Albert. Martin coby student posledního ročníku Právnické fakulty MU měl v té době trochu krizi spojenou se svým budoucím směřováním.
„Jednoho dne mi volal nějaký Albert, že mu o mně někdo řekl, že jsem taky blázen do cestování. Začal vozit lidi do Maroka a chtěl se tím začít živit. Hledal taky někoho, kdo by s ním letěl ekranoplánem na Island, do Grónska a na Sibiř,“ vzpomíná cestovatel.
Hned na další schůzce dostal Martin nabídku stát se průvodcem. „Měli jsme jet do Bosny. Jeden týden Albert jako průvodce a já bych se díval, jak to dělá. Další týden jsme si to měli vyměnit. Pak mi volá, že nestíhá a že jedu rovnou jako průvodce. Nikdy jsem nevedl lidi a v Bosně jsem nikdy nebyl. Ale hecnul jsem se,“ popisuje se smíchem Martin punkerské začátky Expedition Clubu.
Po státnicích se Martin rozhodl věnovat projektu naplno. „Je to dream job. Cestováním si člověk vydělává na cestování. Nechtěli jsme ale být jen cestovka, která vozí lidi. Chtěli jsme jim nabídnout přidanou hodnotu,“ vysvětluje cestovatel.
„Jezdíme primárně na východ. Na západě všechno funguje spořádaně, my hledáme dobrodružství. Snažíme se, aby si lidé posunuli limity a byli bohatší nejen o zážitky, ale i o to, do čeho by se sami nepustili,“ nastiňuje vizi klubu Martin.
Onou přidanou hodnotou na expedicích je také improvizace. Protože průvodce dopředu nezajišťuje program, během cest se může stát mnoho nečekaných věcí. „Cestujeme a přibíráme k sobě lidi. Chceme, aby vystoupili ze své komfortní zóny. I cesta je cíl, proto máme jen hlavní body programu. Předem nevíme, kde budeme spát a jako průvodci vše zajišťujeme za pochodu. To je to koření. Zážitky a problémy, které se řeší na místě, z toho dělají něco přirozeného a živelného,“ říká rozzářeně Martin.
Protože cestování je jeho životní styl, založil nedávno Martin spolu s kolegou klubovnu, kde by mohli cestovatelé sdílet svoje zážitky. „Chtěli jsme prostor, kde se budeme moct scházet, odkud budeme vyjíždět a kde budeme dělat přednášky a propagovat cestování. Jak s lidmi cestujeme, stávají se z nich kamarádi, kteří nám pomáhali klubovnu vybudovat,“ přemítá Martin. „Fungujeme na principu spolku, jejímž účelem není zisk. Jsem rád, že mám z čeho zaplatit nájem a mám něco do pusy,“ doplňuje.
Začátkem března oslavila klubovna první rok své existence. Každý den se v ní konají nejrůznější kulturní akce spojené s cestováním, od cestovatelských přednášek, přes promítání filmů či hudební jamy, až po hodiny akrojógy. Nadšenci do cestování, kteří se stanou členy klubu nebo se účastnili expedic, do klubovny mohou zajít kdykoliv. „Je to prostor, kam mohou cestovatelé zadarmo přijít. O víkendu je to ideální na vodní dýmku, člověk si lehne do kožešin a odpočívá,“ chválí si cestovatel s úsměvem.
Na cestování Martina motivuje poznávání. „Člověk se vrhne do světa a musí se postarat. Učí to samostatnosti a nezávislosti. Výzvy, jiné národy, krajina a příroda, to mě posunuje nejdál. Minulý rok jsem byl v Turecku, třikrát na Ukrajině, třikrát v Rumunsku, v Ománu, v Nepálu na osmitisícovce, v Indii, Spojených Arabských Emirátech a Jordánsku, na Špicberkách a projel jsem celý Balkán a Arménii. Možná ještě někde,“ směje se Martin. „Pro někoho je odpočinek, když někam jede. Já jsem zase rád, když se vrátím.“
