Roman Franc o sobě s nadsázkou říká, že do 21 jenom běhal dokolečka. Býval atletem, takže jít studovat Fakultu sportovních studií MU byla logická volba. Pak ho chytlo fotografování a místo tělocvikářem se stal uznávaným fotografem, který teď vystavuje i ve Spojených státech. Ke sportu se ale pořád vrací. V Opavě byla nedávno k vidění jeho výstava fotek sokolských sportovců-seniorů a o jednom z nich chystá i film.
Váš silný vztah k Sokolu je nezvyklý. Z čeho vznikl?
Jednou jsem šel po Kounicově, byl hezký jarní den, slunce svítilo do velkých oken sokolské tělocvičny a viděl jsem, jak tam cvičí staří lidé. Říkal jsem si, co to je, tak jsem šel dovnitř – vždycky všude vlezu, abych to prozkoumal. Zjistil jsem, že uvnitř je Věrná garda Sokola Brno I, lidé, kteří cvičí jednou v týdnu, jak jim to jejich tělo umožňuje. Přišlo mi to kouzelné, ještě navíc v tom světle. Tak jsem si je vyfotil a čas od času jsem tam začal chodit dělat další snímky. U toho jsem zároveň zjistil, že můj kamarád z fakulty sportovních studií má v Křenovicích u Slavkova dědu, sokola, energického veselého pána se spoustou neuvěřitelných příběhů. Když jsem jel poprvé do New Yorku, tak jsme u něj před odletem udili maso, děda se posilnil alkoholem a začal povídat, jak si píše se sokoly z New Yorku a že až mi tam bude úzko, mám za nimi zajít a říct jim, že jsem od něj. Já jsem se za nimi opravdu zastavil a zjistil, že to tam funguje úplně stejně jako tady. Tak jsem se s nimi na focení taky domluvil.
Myslela jsem, že to bude mít nějakou spojitost s vaší sportovní kariérou.
To ne, ale díky ní jsem se dostal na fakultu sportovních studií. Byl jsem atlet tělem a duší, každý den jsem běhal a cvičil, takže jít na tuhle školu dávalo smysl. Fotografování přišlo až potom. Měl jsem za sebou bakaláře na sportovce a hrozně mě chytla fotka. Chtěl jsem zkusit jít ji studovat do Opavy, ale neměl jsem odvahu úplně odejít za něčím tak nejistým. Navíc přijímačky tam i na magistra v Brně se konaly v ten samý den. Tehdy mi strašně pomohl pan docent Jůva, který na fakultě dodnes učí, protože mi umožnil dělat přijímačky do Brna v jiný den. Projevil mi tehdy ohromnou důvěru, jsem mu za to doteď vděčný.
Aktuálně máte výstavu v americké Indianě, co na ní ukazujete?
Tamější galeristé vymysleli koncept s názvem Sight Lines a podle toho vybrali moje nové nebo starší portréty, které mají takovou specifickou, trošku temnou a snovou atmosféru. Ve Státech mě začala zastupovat jedna galerie a tohle je výstava k zahájení spolupráce.
Jak moc se člověk musí snažit, aby mohl v USA vystavovat častěji stejně jako vy?
Nejlíp stejně funguje osobní kontakt. Fotky jsou jedna věc, ale osobní příběh konkrétního člověka je víc a musí fungovat dohromady s fotkami. Já už jezdím do Států několik let, měl jsem výstavu v Českém centru v New Yorku a pak i jinde a přitom jsem získal i nějaké zakázky, což mi dodalo sebevědomí, které mám jinak tak nějak na hraně. Začal jsem pak jezdit do Houstonu, kde se koná největší festival fotografie na světě, a tam se moje věci zalíbily, takže se mi pak ozvali, že by chtěli moji fotku do aukce. Je to benefiční akce, organizátoři osloví každé dva roky 61 podle nich nejzajímavějších fotografů z celého světa.
To zní taky jako něco, co otevírá dveře.
Ono to tak je i není. Je to osobní úspěch, byl jsem nadšený. Nikam jsem se necpal, sami mě sledovali. Ale zároveň to ve světě neznamená nic, co by člověku něco zaručovalo, protože všechno se neustále vyvíjí a mění. Není to tak, že bych něco získal automaticky, záleží na dalším úsilí. Díky tomu, že se pak moje fotka vydražila, jsem udal hodně dalších po celé Americe a přišla i nabídka, že by mě tam chtěli zastupovat.
Říkali vám, čím jste pro ně zajímavý? Pořád fotíte většinou černobíle a na flexaret?
Ano, ono je to dáno mojí osobní historií a vývojem. Začínal jsem fotit už někdy na střední a později jsem dostal od svého dědy flexaret, který jsem se snažil oživit a zprovoznit. Fascinovalo mě, jak ten foťák vidí svět, a vyhovuje mi to dodnes. Černobílé filmy jsem používal také proto, že jsem si je mohl pak vyvolat sám. Ale nejen proto, líbí se mi a baví mě.
Kdysi jste řekl, že fotky mají být nevykalkulované. Co si pod tím představit?
Osobně mám rád, když je z fotek kohokoliv cítit, že tím žije, že odráží jeho pohled na svět, jeho aktivity a chování. Mám rád fotografy, kteří neřeší, jak by se asi mělo fotit, a dělají to podle sebe. A není to jen styl, ale třeba taky to, že se věnují i tématům, která obecně nejsou tak atraktivní, ale pro ně osobně ano. Ostatně i o sokolech jsem si myslel, že nikoho nebudou zajímat.
Ale místo toho o nich teď chystáte film.
Postupně jsem zjistil, že děda mého kamaráda je opravdu zajímavá osoba, zjišťoval jsem o něm víc a víc. Na jednu stranu je to pán, který žije celý život v jednom domečku v jedné vesnici, krmí slepice a v práci jen bouchal kladivem, ale děly se mu neuvěřitelné příběhy – v Tokiu na univerzitě třeba přednášel o tom, jak udí maso a pálí slivovici, a to přesto, že neumí vůbec žádný jazyk. Tak jsem si řekl, že by to byl super námět na dokument, a s kamarádem Pavlem Jurdou jsme dali dohromady podnět do televize. V Brně nás odmítli s tím, že staří sokolové nikoho nezajímají, smetli to, tak jsme šli ještě do pražského studia a tam jsme vyhráli výběrové řízení. Už máme domluveno, že to bude mít delší stopáž, a chceme to dostat také do kin. Natáčení v Americe a v Paříži máme za sebou a teď nás čeká zpracování.
