Úplněk nad Špilberkem, který zachytil na konci července fotograf Petr Horálek, se stal snímkem dne kosmické agentury NASA. Každý den vybírají její pracovníci z tisícovek fotografií tu nejlepší a absolvent astrofyziky na přírodovědecké fakultě uspěl se svými snímky už sedmkrát.
O astronomii se začal zajímat v dětství, přesněji řečeno ve chvíli, kdy mu jeho babička ukázala Velký vůz. „Bylo mi jedenáct a byl jsem u ní na podzimních prázdninách. Chtěla, abych se na něj podíval, uviděl jsem sedm hvězd a jako vozík mi to nepřipadalo. Když mi to pak nakreslila a spojila, chtěl jsem se podívat znovu, ale mezitím se Velký vůz na obloze vlivem otáčení Země posunul. A to byl ten hlavní impuls mého zájmu, protože do té doby jsem si myslel, že hvězdy na obloze jsou stále na stejném místě,“ přiblížil Horálek svou první zkušenost s astronomií.
Při studiu astrofyziky začal pracovat na hvězdárně v Ondřejově, kde se věnoval především nočním pozorováním. „Byl jsem nadšený filmař, ale nebyl jsem spokojený s kvalitou svých záběrů noční oblohy z videokamery. Pak jsem zjistil, že se dá fotit sekvenčně fotoaparátem, ze snímků vytvořit časosběrné video a začal jsem si s touto možností hrát,“ popsal Horálek začátky své fotografické kariéry.
Matematické skládání fotek
V té době se také hodně začalo mluvit o snímcích Miloslava Druckmüllera, který se specializuje na fotografování zatmění Slunce. „Oslovil jsem ho kvůli natáčení svého dokumentárního filmu Tajemná zatmění a on mi při té příležitosti prozradil řadu triků, jak dostat z fotografických dat co nejvíc. Začal jsem se tak věnovat využití matematiky, protože bez ní vytvoření kvalitního snímku noční oblohy v podstatě nejde,“ uvedl astronom a dodal, že s profesorem Druckmüllerem je od té doby stále v kontaktu a učí se od něj pořád novým věcem.
Jak říká, k pořízení snímku stačí zrcadlovka a pevný stativ. Fotografická magie pak začíná u správného výběru objektivů a pak samozřejmě při pořizování snímků. „Člověk si například při focení panoramatických snímků musí dávat pozor na pohyb Země, je třeba také počítat s několika druhy šumů, které se u digitální fotografie na surovém snímku objevují. Roli hraje třeba venkovní teplota, vychlazený čip dává méně zašumělé snímky,“ popsal nástrahy focení oblohy Horálek s tím, že jsou to někdy docela nervy.
Šumů se dá zbavit mimochodem tak, že pořídíte desítky snímků konkrétní části oblohy a zároveň další takzvané temné snímky, díky nimž se dají vyrušit vnitřní vady přístroje. Poskládáním desítek fotografií stejného segmentu oblohy se pak dá odstranit náhodný šum tak, že se pomocí vhodného matematického aparátu zachovají pouze informace o skutečných objektech na snímku, tedy hvězdách či mlhovinách. Tomuto postupu se říká matematické skládání.
„Samotné fotografování trvá minuty až hodinu a někdy i několik nocí po sobě. Zpracování pak trvá dalších několik hodin,“ řekl Horálek. Nejdéle zpracovával snímek asi sto hodin. Podle něj je nejtěžší pořizovat snímky meteorických dešťů. „Náročné je to především na následné zpracování, podobně jako u zatmění Slunce,“ dodal.
Fotky dne podle NASA
Jde mu to určitě dobře, protože už sedmkrát byly jeho fotografie vybrané agenturou NASA jako nejlepší daného dne. „Je to prestiž a pro mě hlavně obrovská pocta. Když vyberou váš snímek, má to velký dopad, uvidí ho opravdu celý svět. Je to velká hrdost, že mohu nějakou jinou významnou cestou než třeba prostřednictvím sportovních úspěchů reprezentovat Česko. Už jen proto, jak je to vzácné – poslal jsem do výběru snímku dne NASA už na tři stovky fotografií,“ uvedl Horálek, který je tak v této oblasti nejúspěšnějším Čechem. Doufá, že tak inspiruje i ostatní talentované tuzemské fotografy.
Fotovyslancem ESO
Cesta k oceňovaným fotografiím hvězdného nebe ale nebyla jednoduchá. Práce na hvězdárnách byla pro Petra Horálka hodně stereotypní a moc ho nebavila. Opustil ji a vydal se na Nový Zéland a dál na Cookovy ostrovy. „Zamířil jsem na ostrov Aitutaki s cílem udělat snímek tamní noční oblohy jako první v historii. Ten ostrov je známý jako jeden z deseti nejkrásnějších na světě a překvapilo mě, že odtamtud není jediný snímek nočního nebe. Podařilo se mi to a známí mě přesvědčovali, ať ho někam pošlu,“ popsal, jak se dostal k další prestižní funkci prvního českého fotovyslance Evropské jižní observatoře (ESO).
ESO je nadnárodní organizací s centrálou v Německu. Jejím cílem je správa observatoří umístěných v chilské poušti Atacama. Funkce fotografického ambasadora pro Horálka znamená to, že má volný vstup na jinak přísně střežené observatoře této instituce, která pak jeho fotografie využívá k prezentaci své práce.
Umělé fotky?
Jeho snímky řadě lidí připadají uměle vytvořené, zachycují však podle Horálka přesně to, co je fyzikálně korektní. „Až na barevné mlhoviny a odstíny oblohy způsobené slabým atmosférickým zářením airglow, na což není lidské oko v noci citlivé, ukazují to, co by člověk mohl na nočním nebi vidět. Kvůli globálnímu problému, kterým je škodlivé světelné znečištění, krásu nočního nebe ale řada lidí vlastně nikdy pořádně neviděla a nezná ji,“ zdůraznil Horálek.
Svou prací tak chce mimo jiné ukázat, o co se lidé neúčelným svícením ve městech připravují a za co podle něj má cenu bojovat.
„Ještě před patnácti lety bylo třeba u sečské přehrady fantastické nebe, teď už tak krásné zdaleka není, protože noční oblohu překrývá světlo z poměrně vzdálené Čáslavi či Havlíčkova Brodu. V České republice je to vůbec špatné a mám odsud jen málo snímků, fotit se tu dá jen pár dní v roce, kdy je čistý vzduch a rozptyl světla z měst je malý,“ řekl astrofotograf, který se věnuje i měření jasu oblohy.
Podle něj si lidé už neuvědomují, kolik je na nebi vidět hvězd. Z měst jsou zvyklí, že vidí jen pár hvězd, a právě proto mají dojem, že jsou Horálkovy snímky fotomontáže. Ověřit si, jak hvězdné nebe opravdu vypadá, si mohou lidé například v kalendáři brněnské hvězdárny složeném z Horálkových fotografií nebo v jeho nové cestopisné knize Dobytí jižního hvězdnatého ráje, kde popisuje celou svou strastiplnou cestu za pořízením svého vysněného snímku na ostrově Aitutaki.
