Absolvent Fakulty sociálních studií MU Martin Loučka se zabývá věcmi, od kterých si většina lidí drží odstup. Smrtí, umíráním a tím, jak by měly nejlépe vypadat poslední dny života člověka. Jako ředitel Centra paliativní péče se snaží třeba změnit pohled na hospice a navést lékaře, aby dokázali lépe mluvit s pacienty o blížícím se konci života a jak ho prožít co nejlépe.
Socioložka Lucie Vidovićová, která se na vaší domovské fakultě specializuje na problematiku stárnutí, říká, že o smrti a umírání se nikdo nechce bavit. Souhlasíte?
Úplně ne. Poslední dobou sledujeme velký zájem novinářů i politiků. Teď před volbami se na nás obrací politické strany od komunistů po ODS s tím, že je hospice zajímají jako téma, které by chtěli zohlednit v programu. Mám pocit, že za sebou máme první krok, daří se nám prolamovat společenské tabu. A pak je druhý těžší krok, abychom se tématu nezalekli v momentu, kdy je najednou u nás doma. Abyste dokázala, když máte vážně nemocného příbuzného, reagovat rozumně a zvažovat všechny varianty, které máte.
Jak se vám povedlo takhle etablovat? Přikládáte si zásluhy?
To zase ne, my spíš pomáháme držet trend. Je to celonárodní téma, které jsme převzali ze zahraničí, a je znakem toho, že společnost dospívá. Teď je ještě otázka, jak s ním naložíme dál. Skvělé je, že už se tady našla dostatečně velká skupina lidí, kteří se chtějí paliativní péčí zabývat. Hospice v Česku fungují už 20 let a opravdu dobře, péče je srovnatelná s Anglií nebo Německem. Dlouho ale zůstávaly mimo mainstream jako podpultové zboží. Kdybyste udělala anketu na ulici a zeptala se, co je to paliativní péče, tak většina lidí nebude vůbec vědět a o hospici vám řeknou, že je to místo, kde se umírá. Mají s paliativní péčí jen malou zkušenost. Proto ještě zdaleka není dobojováno.
Popište mi, jak typicky péče o paliativního pacienta funguje?
Bude se to trochu lišit podle toho, jestli to bude v lůžkovém hospici nebo v péči nemocničního konziliárního týmu. Důležitý je moment, kdy si lékař uvědomí, že pro pacienta už není vyléčení stoprocentní jistotou. Základ je sednout si s ním a s jeho rodinou a zeptat se, co by si přáli dělat v momentu, kdy by věděli, že už jim zbývá jen krátký čas. Člověk třeba řekne, že vůbec neví, ale to je v pořádku, klidně ať přemýšlí.
Paliativní péče má začít ve chvíli, kdy víte, že máte závažné život ohrožující onemocnění, které má před sebou očekávatelnou progresi a nebude snadno vyřešitelné. Ne až v momentu, kdy už člověku můžeme jen říct, že umírá. Třeba se povede pacienta vyléčit, to bude skvělé. Pokud ale dojde ke zhoršování stavu, tak se můžeme vrátit a bavit se o tom, že třeba existuje experimentální nemocniční léčba, která člověku může prodloužit život o dva měsíce a šance, že by se to povedlo, je 15 procent. Je to to, co chcete? Nebo ve světle toho, o čem jsme se bavili předtím, byste radši vzala těch 85 procent a strávila zbylý čas na milované chalupě?
Jedna strana věci jsou pacienti a jejich rodiny, druhá lékaři. V minulosti jste uváděl, že je v tuzemsku až příliš zakořeněná praxe léčit až do úplného konce, ačkoliv lékař už ví, že to nebude mít efekt. Je to pořád pravda?
Dost často ano, ale nechci lékaře z ničeho vinit. Jiná varianta totiž předpokládá, že budou mít v nemocnici paliativní tým nebo skvělý hospic nedaleko a že vědí, jak to v nich funguje. Pokud něco z toho chybí, sedí s pacientem a vidí, že on už z další chemoterapie profitovat nebude, ale co mu mají nabídnout? Můžou ho poslat domů s tím, ať přijde na kontrolu za dva měsíce, ale oni vědí, že pacient začne do pár dní kolabovat.
Většina lékařů už by ve svém okolí měla mít hospic nebo tým, na který je možné se obrátit, ale jejich zkušenost s nimi je zatím velmi malá. Když školíme týmy v nemocnicích, vždycky se ptáme, kdo byl někdy v hospici. Naprostá většina lékařů nikdy. Proto chceme, aby pochopili, že i tohle je jejich varianta. Teď je pro ně pořád ještě těžké takovou diskusi otevřít.
Proto děláte školení pro nemocniční personál. Volají si vás sami?
Snažíme se rozšiřovat informace o tom, že existujeme, potom ale čekáme na jejich zájem. Reakce lékařů a sester jsou si hodně podobné. Často říkají, že to, jak s pacientem o kvalitě jeho posledních dnů mluvit, je přesně to, co aktuálně řeší. Teď se toho chopila hezky nemocnice v Jindřichově Hradci. Za podpory kraje tam začínají budovat paliativní oddělení a sestřičky nám říkaly, jak jejich práce kultivuje také zbytek nemocnice. Najednou se i ostatní oddělení začínají k pacientům chovat jinak.
Vaše centrum dělá také výzkumy života pacientů v terminálním stádiu. Čeho se týkají?
Aktuálně se věnujeme třeba prioritám pacientů v závěru života, data o tom v Česku totiž skoro nemáme. Jiný výzkum se zaměřuje na to, jak si pacienti uvědomují to, co je čeká. U různých lidí se to výrazně liší. Většina pacientů pobývá v českých hospicích dva nebo tři týdny, je to opravdu terminální péče v závěru života. Ale velmi často se děje, že tam pacient přijde a řekne, že má informaci od lékaře, že už se tedy nebude léčit. Že se bude řešit jen jeho bolest a to on je rád, protože chce ještě jet za dva měsíce na dovolenou, tak doufá, že tam nebude trpět nevolnostmi.
A vy tam sedíte a víte, že ten člověk asi nebude za tři týdny žít. I když se lékaři povede pacientovi situaci odkomunikovat, tak existuje určitá míra popření. Proto se snažíme zachytit, jak se uvědomění na straně pacienta vyvíjí a které faktory to ovlivňují. Jestli třeba v momentu, kdy diagnózu přijme rodina, přijme ji i pacient. A pak také ve spolupráci s vinohradskou nemocnicí pilotujeme jednoduchou metodiku, při které si zdravotnický personál klade otázku, zda by je překvapilo, kdyby daný pacient během následujících šesti měsíců zemřel. Ukazuje se, že tohle je dobrá metoda, která zdravotníkům pomáhá dobře zachytit moment, kdy by měli s pacientem otevřít debatu o paliativní péči.
Pracujete s nimi i v Brně?
V Brně ne, po návratu z Anglie jsem zakotvil v Praze. Studenti v Brně mají ale ohromné štěstí, že tady žije a pracuje Ondřej Sláma, což je onkolog na Masarykově onkologickém ústavu a jeden z největších odborníků na paliativní medicínu a léčbu bolesti v zemi. Na lékařské fakultě vede kurz paliativní péče a podařilo se mu teď také zavést povinnou předstátnicovou praxi na paliativním pracovišti. Já sám učím v Praze, výuku máme pro třeťáky, čtvrťáky, páťáky, což už jsou studenti, kteří se pohybují na praxích. Často jsou z ní frustrovaní, zažívají tvrdou realitu, kde není čas na rozhovory, jaké znají z amerických seriálů. Nám pak říkají, že to, co slyší na našich hodinách, je přesně to, proč šli medicínu studovat.
