Blanku Dobešovou a Moniku Suchánskou spojuje zájem o společné téma, přírodní pohřbívání, na které napsaly na Masarykově univerzitě diplomové práce. S tématem šly ale o kousek dál než většina jejich spolužáků. Společně s kamarádkou Alžbětou Živou založily neziskovou organizaci Ke kořenům a na začátku června otevřou první přírodní hřbitov v Česku.
Smrt a pohřbívání je dost tabu. Proč jste se o toto téma začaly zajímat vy?
Monika: K přírodnímu pohřbívání nás vlastně přivedly naše diplomky. Jako antropoložka jsem se zabývala přírodními pohřby z ekologického hlediska, Blanka jako studentka environmentalistiky zase společenským přínosem. Alžběta našla v přírodním pohřebnictví způsob, jak skloubit environmentalistiku se sociální prací.
Před rokem jste založily neziskovou organizaci Ke kořenům. Proč?
Blanka: Protože vidíme krizi pohřebních rituálů. V České republice je až jedna třetina pohřbů bez obřadu, v Praze až jedna polovina. To je alarmující. Nikde jinde na světě se nic takového neděje.
Monika: Lidé nemají chuť organizovat pohřby. Většině nevyhovuje podoba současných obřadů. Británie zažívala v 90. letech podobnou krizi. Vyřešili ji tím, že nabídli alternativu – přírodní pohřebnictví. A zafungovalo to. To samé chceme i my.
Jak se přírodní pohřebnictví odlišuje od klasického?
Monika: Přírodní pohřebnictví v sobě snoubí šetrný přístup k přírodě i k pozůstalým. Na místě posledního odpočinku se místo náhrobků vysazují stromy nebo rostliny. Dbá se na to, aby byly materiály co nejvíc přírodní, protože když uložíte tělo do rakve s umělou vystýlkou a v oblečení z umělých materiálů, zůstane tělo zakonzervované. Přírodní prostředí hřbitovů je také vlídné pro obřady rozloučení, nesou se v uvolněnější a důstojnější atmosféře.
Jakým způsobem se pohřbívají těla v zahraničí?
Alžběta: V Německu se urny ukládají pod dospělé stromy. Ve Velké Británii se těla pohřbívají v proutěných rakvích nebo ideálně úplně bez rakví, zabalená v rubáši. Velkou roli má hloubka – čím blíž k povrchu, tím je proces rozkladu rychlejší. U nás je nařízený metr a půl. Důležitá je ale i kvalita půdy, vlhkost nebo přístup vzduchu.
Navštívili jste nějaké zahraniční přírodní hřbitovy?
Blanka: Předloni o prázdninách jsme s Alžbětou vyrazily do Anglie a obešly jsme asi sedm přírodních hřbitovů. V Británii jsou hodně oblíbené, je jich tam přes tři sta. A také jsou hodně rozmanité – od prostých luk až po luxusní hřbitovy, kde se jezdí golfovými vozy. Britská legislativa je vstřícná, hřbitovy mohou zakládat neziskovky i soukromé osoby. U nás jen obce, církve a náboženské společnosti.
Jeden takový přírodní hřbitov budete na konci května otevírat v Praze i vy.
Monika: Ano, ozval se nám ředitel Správy pražských hřbitovů, že by rád otevřel první přírodní hřbitov na Ďáblickém hřbitově, a chtěl, abychom mu pomohly. O něčem podobném jsme dlouho snily, takže jsme nadšeně přikývly. Třiadvacátého května otevřeme dvouhektarový Les vzpomínek, kde je asi tři sta stromů. Zatím budeme pohřbívat ke kořenům stromů jen urny, protože v Praze je až 98 procent kremací. Pokud by někdo chtěl v budoucnu pohřbít celé tělo, máme k dispozici i louku. Ale to ještě nějakou dobu potrvá.
Nabízíte kromě alternativního pohřbívání i alternativní obřady?
Blanka: Ano, snažíme se pozůstalé více zapojit do přípravy posledního rozloučení – mohou se například ujmout vzpomínkové řeči nebo vyrobit kytici. Obřad se nemusí nutně konat v krematoriu nebo v kostele. Rozloučit se mohou v kavárně, vinárně nebo pod širým nebem.
Nabízí podobné možnosti i pohřební služby?
Alžběta: Jakékoliv služby navíc, které se vymykají katalogům, jsou za příplatek, což je podle nás nesmysl. A navíc je nabídka už deset let pořád stejná.
Blanka: Pozůstalí se často automaticky drží nabídky pohřebních firem, a přitom mají pocit, že by celý pohřeb chtěli jinak. Proto se je snažíme ponoukat, aby o svém pohřbu přemýšleli už v průběhu života – pořádáme různé přednášky. Snažíme se tím otevřít debatu o smrti. Chceme, aby lidé přemýšleli o svém pohřbu a aby zaujali ke smrti otevřený a zodpovědný přístup.
Jak na vaši činnost reaguje okolí?
Monika: Vesměs pozitivně. Po přednáškách většinou následuje hodně dlouhá diskuse, lidé se ptají, jaké mají možnosti a co všechno je legální. Ze začátku jsme si myslely, že náš projekt zaujme spíš ekologicky smýšlející lidi, ale ukázalo se, že to tak není.
Pracovaly jste už s pozůstalými?
Alžběta: S Blankou jsme absolvovaly kurz poradce pro pozůstalé a jedno léto jsme taky pracovaly u pohřební služby jako sjednavatelky pohřbů. Chtěly jsme se naučit, jak dělat obřady, aniž by se do toho musela zapojovat pohřební služba. Díky naší praxi jsme se také rozhodly vytvořit takzvané listy posledních přání, které mají sloužit jako myšlenková mapa pohřbu.
Překvapilo vás něco na praxi v pohřební službě?
Alžběta: Že pohřby nejsou tak předražené, jak se říká. Náklady jsou prostě vysoké. V Německu jsou ceny mnohem vyšší. A také nás překvapuje, že častým nešvarem pohřebních služeb jsou příšerné webové stránky. Samá černá, žlutá, zlatá. Nebe, andělíčci, holoubci. Chybí inovace.
Jaké jsou vaše další plány?
Blanka: Teď se soustředíme na otevření Lesa vzpomínek a na naše nové poradenské centrum na Krymské ulici v Praze. Naším snem je mít vlastní sad, kde bychom mohly pohřbívat pod ovocné stromy.
