Jako člověk, který vzdělává budoucí novináře, velmi oceňuji, že se v současné době lidé scházejí, aby právě novinářům vyjádřili podporu. Přesto hned dodávám – novináři nepotřebují ani tak jednou za čas ostentativně vyjádřit podporu, jako spíš soustavný, každodenní a oboustranný vztah.
Měl by to být vztah postavený na tom, že novináři nám přinášejí informace a my je konzumujeme proto, abychom se zorientovali ve světě. Kdybych použila analogii k jinému vztahu, nebuďme jako manžel, který k MDŽ přinese ženě kytku, ale po zbytek roku za to bude očekávat teplé večeře.
Odpovídajícím projevem našeho zdravého vztahu s novináři je jeho vyváženost a reciprocita. Musíme prostě novináře přestat brát jako samozřejmost. Uvědomit si, že i přes informační boom nám stále většinu relevantních informací přinášejí právě profesionálové v médiích. A musíme se jako veřejnost podle toho chovat každý den – být ochotni je za jejich práci ocenit a v případě potřeby se za ně postavit. To neznamená být k nim nekritičtí, to znamená nebýt k nim lhostejní.
O takovém vztahu, i když obecněji k novinám, psal například Karel Čapek v kapitole Jak se dělají noviny v knize Jak se co dělá: „Lidé mají své noviny rádi. Neříká se, že kupujeme své rohlíky nebo své tkaničky do bot; ale každý kupuje své noviny, což svědčí o vztahu zvlášť blízkém a osobním. (…) I lidé, kteří v novinách dělají, k nim mají bližší poměr, než jaký lidé obyčejně mívají k svému zaměstnání; jsou to naše noviny, tak jako je naše obec nebo naše rodina.“
Autorka je odborná asistentka na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií MU.
