„Jako novinář se musíte pochopitelně stýkat s respondenty.“ Tato teze zní v dnešní době spíš jako sci-fi. Naštěstí se dá domluvit setkání přes nějakou online platformu a rozhovor zařídit z pohodlí domova. Podobné zkušenosti má ze studia Alžbeta Kyselicová. Rozhovor s ní probíhal také online.
Alžbeta studuje mediální studia a žurnalistiku, a aby toho neměla málo, tak si vzala ještě druhý obor, sociologii, která zkoumá společnost a všechno, co může ovlivnit její názory. Učí se i empirickým metodám, jak zkoumat společnost, což zahrnuje například statistiku. Oproti tomu mediální studia zahrnují praktičtější předměty zaměřené například na psaní článků. „Obor je přímo přizpůsobený tak, abychom byli po jeho absolvování připravení novináři pro televizi, rozhlas anebo pro tištěná či webová média,“ popisuje Alžbeta.
V rámci některých předmětů museli například v časovém limitu napsat zpravodajský článek nebo si rozdělili témata, prodiskutovali je a potom na nich pracovali tak, že například museli jít na soud nebo na tiskovou konferenci, aby si žurnalistiku co nejvíce vyzkoušeli v praxi. Tiskovky ale na podzim probíhaly spíš online, takže to studentům život nezkomplikovalo.
Podle Alžbety byl také podzimní semestr lépe připravený a výuka propracovanější než na jaře, kdy pandemie nového koronaviru nečekaně uzavřela i vysoké školy. Minulý semestr některé předměty dokonce neměly přednášky a zkoušky. Online výuka na podzim už byla lepší.
Na žurnalistice se často debatuje ve skupinkách, takže sociální rozměr předmětů trochu chybí, na druhou stranu mohou učitelé pomocí aplikací pro distanční výuku třídu rozdělit do „breakout roomů“, takže mají sociální kontakt alespoň do určité míry simulovaný. Mezi další výhody podle Alžbety patří taky to, že když člověk bydlí půl hodiny od školy a musí během normálního semestru cestovat přes celé Brno, může v online semestru tento čas ušetřit.
Praxe bez zkušeností z redakce
Novinařinu „na dálku“ si studentka zkusila i v práci. V rámci žurnalistiky totiž musí studenti absolvovat odbornou praxi, kdy musí fungovat tři měsíce v nějakém médiu. V redakci by student měl být každý pracovní den, což momentálně nejde, protože většina redakcí je na home office. Alžbeta si našla praxi v časopisu Týždeň, kde měli každý pátek online porady, a články a rozhovory psala z domu. „Většinou mě baví sociální nebo společenská témata. Například jsem dělala rozhovor s učitelem z mateřské školky, který si založil účet na Instagramu a nabízí tam inspiraci dalším učitelům, učitelkám a rodičům. Zaujalo mě, že celosvětově je v mateřských školkách méně než jedno procento učitelů a on je jedním z nich,“ přibližuje Alžbeta jedno z témat, na němž pracovala.
Kromě předmětů ze žurnalistiky si pochvaluje i dobře zvládnutou online výuku sociologie. Na podzim ji zaujal například předmět statická analýza dat. „Seminář je skvěle zvládnutý. Všichni ve skupinách jsme si stáhli potřebný program a sdílíme si obrazovky, abychom se my i vyučující ujistili, že výpočtům rozumíme. Oproti normální výuce, kdy každý spěchal z hodiny na šalinu nebo jinam, někdy zůstáváme na semináři delší dobu, protože máme čas. Navíc se míň stydíme zeptat se, když něco nevíme,“ popisuje výhody online studia Alžbeta.
A jak člověk podle ní pozná, že si svůj obor vybral správně? Když ho to k němu táhne už od dětství. „Už jako malé děvče mě hrozně bavilo pozorovat všechno, co se okolo mě děje, například že babička peče buchty nebo že si soused zlomil nohu. Dělala jsem si vlastní deník a měsíčník, které jsem si sama ilustrovala. Na střední jsme měli dobrou partu, se kterou jsme dělali středoškolský časopis, za který jsme dokonce vyhráli nějaké ceny. Tak jsem se v maturitním ročníku rozhodla, že půjdu na žurnalistiku.“
Mimo školu se věnuje skautingu, kde se momentálně účastní online oddílovek, na kterých si rozdělí nějaké úkoly a musí se natočit nebo vyfotit, jak úkol plní. Její nový koníček je plavání v zimě, kdy se chodí otužovat do potoka nebo si dokonce zaplavat do přehrady.
Během týdne se kromě učení do školy a psaní do časopisu snaží alespoň trochu sportovat a potkat se s kamarády. Navíc píše i bakalářku se zajímavým sociologicko-žurnalistickým tématem o lidech, kteří žijí v odlehlých oblastech na Slovensku – na Lazech nebo dědinkách, kde žijí maximálně dvě stovky obyvatel. Jinak řečeno o životě v izolaci.
„Byla jsem u jednoho respondenta, ke kterému jsem šla asi tři čtvrtě hodiny bez signálu po rozbahněné cestě, na jejímž konci bylo pět domků. Respondent tu střídavě žije přes rok, je to architekt, takže si ze stáje udělal ateliér,“ přibližuje Alžbeta, o jaké lidi se ve své závěrečné práci zajímá.
