Letos v únoru představila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová vznik Komise pro spravedlivé důchody, jíž jsem také členem. Je složena ze zástupců politických stran, různých zájmových sdružení a akademické sféry. Komise má vytvářet návrhy úprav důchodového zabezpečení, ale ze složení komise je zřejmé, že padesát jejích členů bude hledat konsensuální stanoviska pouze obtížně.
Navíc komise nemá vytvořen tým pro nezávislé propočítání a posouzení alternativních návrhů reforem. Tyto skutečnosti roli komise spíše redukují na poradní orgán ministerstva, který se vyjadřuje k předkládaným návrhům. Představy, že by komise na základě odborné debaty došla s vlastními návrhy potřebných reforem, se tak nejspíš nenaplní.
Rád bych však svou kritiku mírně relativizoval. Zaprvé, prvotní diskuse nad reformními návrhy ministerstva může zabránit následnému projednávání špatných legislativních návrhů. Zadruhé, tato komise není první, některé předchozí byly výrazně užší a méně politické. Ukázalo se však, že bez zahrnutí politiků do hledání konsenzu předkládané reformy nejsou následně schvalovány parlamentem.
A zatřetí, z vývoje důchodového systému za posledních 20 let je zřejmé, která reformní opatření mají obecně větší šanci na úspěšné prosazení. Jsou to buď ta, která jsou vynucena vnějším prostředím (například úprava výpočtu důchodu jako reakce na rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení redukčních hranic z roku 2010), nebo ta, nad kterými existuje větší shoda a jsou předkládána během prvních měsíců vlády.
Z tohoto pohledu již současná vláda nejspíš nestihne předložit žádnou zásadnější reformu, protože by se okamžitě stala předmětem boje v příští předvolební kampani.
Komise pro spravedlivé důchody se zatím sešla dvakrát. Osobně bych byl raději, pokud by svou pozornost více zaměřila na dlouhodobou udržitelnost a podobu důchodového systému z pohledu různých příjmových skupin české společnosti. Těžiště práce komise ale spíš bude ležet v diskusi o dílčích opatřeních.
Jedním z nich je otázka rozdílu v důchodových příjmech mužů a žen. V roce 2017 byly nově vyměřené starobní důchody žen měsíčně o 2020 Kč (14,7 %) nižší než starobní důchody mužů. Tento rozdíl částečně redukují pozůstalostní důchody (vdovských důchodů je pětkrát víc jak vdoveckých) a naopak ho prohlubuje skutečnost, že ženy žijí průměrně déle než muži (a čím je důchodce starší, tím nižší důchod ve srovnání s ostatními důchodci má). Tyto rozdíly jsou ale po Estonsku, Dánsku a Slovensku čtvrté nejnižší v EU, kdy průměrná hodnota za EU28 dosahuje 37,2 %!
Chtělo by se říci: Paráda! České důchodkyně mají vlivem celé řady faktorů (například 100procentní zaměstnanost před rokem 1989 nebo způsob výpočtu důchodu z předchozích příjmů redukující vyšší příjem) důchody v téměř stejné výši jako muži. Někoho tak může napadnout, zda jsou rozdílné důchody mužů a žen ten hlavní problém, který by komise měla řešit.
Zjevně mám na tuto věc jiný názor než současná ministryně práce, ale můžete mne klidně označit za podjatého. Jenže v tom nejsem sám – dělal jsem si průzkum mezi 158 lidmi na Masarykově univerzitě a „pouze“ 39 % mužů říká, že by stát měl rozdílné důchody mužů a žen řešit. V případě žen si to ale myslí 74 % respondentek.
Přijměme tedy nyní tezi, že tyto příjmové rozdíly jsou problém. Jenže, jak ho řešit? Chceme odstranit příčiny příjmových rozdílů (což je mimochodem běh na dlouhou trať, neboť tyto leží převážně mimo důchodový systém), nebo chceme mírnit následky rozdílů (což umožní zasáhnout rychleji, ale můžeme tím dále narušovat neutralitu systému)?
Mimochodem, podle oficiálních statistik ženy průměrně pobírají starobní důchod o 8,7 roku déle než muži a významným faktorem snižujícím důchod žen je jejich dřívější odchod do důchodu, průměrně o 2,2 roku.
Jako nejlepší řešení výše uvedeného problému se jeví okamžité vyrovnání důchodového věku žen s muži. Byť je toto řešení spravedlivé (ale jak jsme výše ukázali, spravedlnost umí být velmi subjektivní), je politicky neprůchodné.
Autor je docentem na Katedře veřejné ekonomie Ekonomicko-správní fakulty MU.
