Vstup země do Evropské hospodářské a měnové unie (takzvané eurozóny) je podmíněn splněním Maastrichtských konvergenčních kritérií a z nich vycházejících fiskálních pravidel daných Paktem stability a růstu. Ty mají za cíl zajistit bezproblémové fungování eurozóny, zejména stabilitu její měny euro.
Podle pravidel Paktu by deficit veřejných rozpočtů neměl přesáhnout tři procenta roční hodnoty hrubého domácího produktu (HDP). Reálný vývoj po roce 2000 však ukázal neochotu dodržovat dohodnutá pravidla, důsledkem čehož veřejný dluh většiny zemí rostl.
Výše uvedený vývoj, zesílený negativním dopadem nedávné ekonomické krize a nutností ekonomické pomoci některým zemím, logicky vyústil v potřebu kvalitnější fiskální koordinace. Výsledkem je smlouva nazývaná Fiskální pakt z roku 2012, která oproti předchozímu Paktu stability a růstu přináší zejména následující tři změny.
Za prvé se při měření rozsahu fiskální nerovnováhy klade důraz na strukturální část salda – jedná se o tu část deficitu, kterou může vláda svými opatřeními ovlivňovat. Druhá změna zavazuje státy, aby pravidla omezující výši deficitu přijaly do své národní legislativy. A za třetí, v případě, že stát nebude dodržovat pravidla, může mu být Soudním dvorem EU uložena sankce.
Přístup k Fiskálnímu paktu byl v České republice poněkud paradoxní. Zatímco předchozí prezident a vláda vedená Petrem Nečasem odmítali přistoupení k Fiskálnímu paktu, vláda zároveň předložila Parlamentu ČR ke schválení návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti. Jeho schválení by mělo na rozpočty stejný dopad, jako Fiskální pakt. Vzhledem k předčasným volbám bylo projednávání zákona ukončeno.
Zásadní změna v přístupu k Fiskálnímu paktu pak nastala se současným prezidentem a vládou. Ta v březnu tohoto roku rozhodla, že ČR k Fiskálnímu paktu přistoupí. Paradoxní ovšem je, že současná rozpočtová politika se pravidlům Fiskálního paktu spíše vzdaluje. Jestliže v roce 2013 se strukturální saldo veřejných financí snížilo až k -0,3 procenta HDP, současná vláda v dubnovém Konvergenčním programu plánuje jeho růst až k hodnotě -1,7 procenta HDP.
Posledních dvacet let ukázalo, že nedostatečná vynutitelnost pravidel koordinace fiskální politiky může za nepříznivé situace ohrozit stabilitu eura a tím i všech zemí EU. Přistoupením ČR k Fiskálnímu paktu dáváme najevo, že dlouhodobá udržitelnost veřejných financí a přijetí eura jsou prioritou i pro nás. Na druhou stranu reálná fiskální politika směřuje k růstu strukturální složky deficitu. Bude proto zajímavé sledovat, jak si vláda v příštích letech s tímto rozporem poradí. Neznámou rovněž zůstává, jaká bude skutečná vynutitelnost pravidel Fiskálního paktu v zemích EU.
Autor pracuje na Katedře veřejné ekonomie ESF MU.
