Vše začalo nějaký týden předtím. SSM, tedy Socialistický svaz mládeže, a nezávislé iniciativy se domluvily, že se v pátek 17. listopadu uskuteční vzpomínková akce k uctění obětí nacismu. My jsme to četli na plakátech v menze. Na shromáždění měli mimo jiné vystoupit i naši učitelé, já si dobře pamatuji akademika Katětova (pozn. red.: matematik, v letech 1953 až 1957 byl rektorem Univerzity Karlovy, působil na matematicko-fyzikální fakultě UK a později na Akademii věd). Co vím, bylo to poprvé, kdy byla povolena takováto akce nezávislým iniciativám byť za spolupořádání SSM.
Bavili jsme se o tom. Oficiálně šlo o setkání na Albertově a průvod se svíčkou na Vyšehrad, kde akce skončí hymnou, ale mluvilo se o tom, že se půjde dál na Václavák. Já byl přes víkend v Praze. Protože jsem hodně slyšel o nepovolených demonstracích, byl jsem zvědavý, co se bude dít.
Albertov a cesta na Vyšehrad byla pod patronací SSM a po hymně jsme byli důrazně upozorněni, že akce končí. Nicméně my jsme se více méně spontánně rozhodli pokračovat na Václavák podél Vltavy. V čele byli lidé, kteří nás vedli. U botanické zahrady byla cesta přehrazena policisty. Průvod se otočil a my zvědavci vzadu jsme se dostali do čela. Tak se došlo až na Národní třídu. Tam jsme byli definitivně zastaveni.
Průběh pochodu včetně jeho rozehnání pomocí obrněných transportérů, těžkooděnců a červených baretů je dobře znám. Mně se podařilo uniknout postranní uličkou ve chvíli, kdy zaútočily červené barety. Vyvázl jsem s několika ranami pendrekem na odchodnou. Pokusil jsem se zajet metrem na Můstek, ale na Václavák mě policie nepustila, a tak jsem pokračoval do Troje na koleje 17. listopadu, kde jsem bydlel. Nedařilo se mi ulehnout a ještě v noci jsem pomáhal spolužákům věšet na nástěnku na kolejích, že zemřel náš spolužák Martin Šmíd z Matematicko-fyzikální fakulty UK, jak o tom reportoval novinář a disident Petr Uhl na Svobodné Evropě. Bylo to pro mě zdrcující.
Druhý den v sobotu jsem se vypravil na Národní třídu, byly tam shluky lidí a policie nás rozháněla, zapalovaly se svíčky u pomníčku padlých ve válce. Spolužáci, kteří tam byli dříve, tvrdili, že tam bylo spousta krve. Já našel Národní uklizenou. Policajti z hloučku vytáhli jednoho chlapa a strkali ho do auta. Přihlížející tvrdili, že je to chartista a že by to někdo měl říct Petru Uhlovi.
Odhodlal jsem se tam jít. Řekli mi adresu. A tak jsem strávil sobotní dopoledne s Petrem Uhlem. Zjistil jsem, že on je skálopevně o smrti Martina Šmída přesvědčen, vykládal o Dražské, od které informaci o smrti získal. Přemýšleli jsme, jak to ověřit. V té době se totiž již rojily pochybnosti, zda to tak je.
Protože to měl být spolužák z fakulty, kdo zemřel, sháněli jsme informace, jak se dalo. V neděli jsme již věděli, že Martin Šmíd, který byl na demonstraci, je živý, ale rodily se pochybnosti, zda to nezemřel někdo jiný třeba jmenovec. Mluvilo se o stávce. Později jsme zjistili, že na děkanátu panovala horečná aktivita a zjišťovalo se kolik je na fakultě Martinů Šmídů a lidí s podobně znějícími jmény. Děkan se následně snažil ověřit, že žijí, a obtelefonovával je.
Na neděli odpoledne, až přijeli studenti z domova, jsme svolali kolejním rozhlasem shromáždění do kinosálu. Tam jsme si poprvé odhlasovali stávku, za vyšetření brutálního masakru a potrestání viníků. Zdaleka to nebylo jednotné. Naši zástupci šli na DAMU. V průběhu shromáždění přijela televize. Chtěli mluvit s Martinem Šmídem. Natočili s ním spot, aby ukázali národu, že žije. Jeho slova se mi vryla do paměti: „Byl jste na demonstraci? Ano. Co se vám honilo hlavou, když jste se dověděl, že Martin Šmíd údajně na zemřel? Sáhla na mě smrt.“ Záznam byl nekvalitní a ve zprávách vyzněl spíše v náš prospěch.
V pondělí jsme šli do školy tu s větším, tu s menším přesvědčením, že se nebudeme učit, ale stávkovat. My matematici jsme sídlili v Karlíně. Učit se snad ani nezačalo. Ti, co přišli, se sešli ve velké posluchárně a rekapitulovalo se, co se stalo, byly k dispozici první fotografie, podávala se svědectví o průběhu demonstrace a masakru. Znovu se hlasovalo o stávce. Byli jsme se schopni shodnout především na tom, že zásah byl brutální a požadujeme potrestání viníků. Velmi se diskutovalo o obsazení budovy a o tom, zda tam budeme i v noci. Snažili jsme se o koordinaci s dalšími třemi budovami, ve kterých sídlila naše fakulta, a dalšími fakultami v Praze. Centrum bylo na DAMU.
Odpoledne naši zástupci jednali s děkanem o tom, že budovy obsadíme a budeme tam i v noci. Děkan to nechtěl připustit. Nakonec došlo k dohodě, že v budovách zůstanou přes noc dva studenti, kteří děkanovi čestně slíbí, že budou dbát na pořádek a chránit majetek. Byla to dohoda nedohoda, protože obě strany si ji vykládaly jinak. Děkan předpokládal, že v každé budově budou pouze tito dva studenti. My jsme si ji vykládali tak, že o přítomnosti respektive nepřítomnosti jiných studentů se v dohodě nemluví a zmiňovaní dva studenti v budovách samozřejmě budou.
K večeru se najednou objevili u nás v Karlíně svazáčtí představitelé (dříve jsem je neznal). Přemlouvali nás, abychom budovu fakulty opustili a šli na kolej. My jsme to odmítali s poukazem na naši bezpečnost, že se bojíme jít do města, že jsou obsazené mosty,... Oni nám tvrdili, že to není pravda a že tam mají auta a že nás odvezou domů. Nakonec odešli a řekl bych, že nikoho nezlanařili.
V průběhu celého dne jsme se snažili o rozmnožování našich prohlášení a svědectví. Kde se vzaly, tu se vzaly papíry, ormig (pozn. red.: rozmnožovací stroj) a my kopírovali. Nebylo to tak úplně samo od sebe, našli se učitelé, kteří nás podporovali, a nebylo jich málo. Posílali jsme studenty po republice, aby se roznesly naše požadavky a aby se vědělo co se děje.
V Karlíně studovalo okolo stovky studentů. První noc nás zůstala necelá dvacítka a několik učitelů, oficiálně, aby na nás dohlédli, ale byla to z jejich strany statečnost a osobní rozhodnutí. Měli jsme strach, že nás bude chtít StB násilně vyvléct a že to skončí špatně. Obešli jsme budovu, zamkli vchod a důkladně pozavírali okna. Nakonec se nic nestalo a my přečkali do úterka. Naše požadavky se začaly politizovat, samotné vyšetření a potrestání viníků masakru již nestačilo.
Zajímavý byl v prvních dnech postoj našich učitelů. My chtěli, aby stávkovali s námi. Oni to odmítali s poukazem na rok 68. Tehdy také studenti stávkovali a mnohde se učitelé přidali, na matfyzu ale učitelé nestávkovali. Když to potom neslavně skončilo, dopadlo to tvrdě na učitelský sbor a stávkující učitelé byli povyhazováni a nahrazeni stranickými kádry. Tyto kádry pak provedly čistku mezi studenty. Na matfyzu nebyl důvod učitele vyhodit a ti se pak postavili za studenty. Matfyz si držel postavení apolitické fakulty, kde se nějací „blázni“ zabývají matematikou a fyzikou. Naši učitelé vesměs cítili odpovědnost udělat něco podobného pro nás, kdyby se to zvrtlo.
To ale neznamenalo, že se za nás nepostavili. Proběhlo celofakultní shromáždění zaměstnanců a já v pátek odjížděl do Brna se zápisem z jejich jednání, ve kterém naše požadavky podpořili, jak bylo psáno, jednomyslně s výjimkou jednoho hlasu. Tento zápis byl důležitý zejména proto, že byl vlastnoručně podepsaný proděkanem a měl tedy oficiální podobu. Jak mi bylo později řečeno, na přírodovědecké fakultě v Brně si ho jen tak netroufli sundat z nástěnky a ignorovat.
A proč to prasklo právě 17. listopadu? Podle mého názoru se východní blok začínal hroutit. Zatímco na jiné protirežimní demonstrace chodili víceméně stále stejní lidé, kteří očekávali, že budou zbiti, tady byli studenti, kteří nic podobného dosud nezažili. Byli z celé republiky, řekli to rodičům a těmi to otřáslo,… Zasáhlo to jinou cílovou skupinu. Údajná smrt Martina Šmída tomu jenom pomohla. Silný podtext, „děti si bít nenecháme“, jsem zejména z počátku cítil. Dlužno ale podotknout, že my jsme se jako děti necítili.
Jsem rád, že jsem měl možnost prožít toto období v Praze. Poznal jsem, že dějiny se píší v hlavním městě a že je strašně důležité, aby na to nebylo samo.
