Instituce žijí myšlenkami, na kterých vznikly. Tento výrok použil TGM, ale jeho původ je starší, patrně v renesanční Itálii. A na jakých myšlenkách vznikla před sto lety Masarykova univerzita?
Odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Vznik MUNI v roce 1919 vypadá jako důsledek zrodu Československa. Ve skutečnosti je to též výsledek snažení předchozích generací, které se napříč Rakousko-Uherskem snažily o založení nových vysokých škol na nejrůznějších místech monarchie.
Masarykova univerzita byla sice od začátku chápána v návaznosti na republiku, ale počátky snah o její založení jsou spojeny se starým mocnářstvím – ať už se nám to líbí či nikoli. Jistá dvojkolejnost je dána i dalším faktorem: MUNI měla být výsledkem národní emancipace, jakýmsi důkazem dospělosti českého národa, který buduje samostatně své elity na několika místech svého nového státu. Tato národní charakteristika je ovšem v napětí s nadnárodním chápáním univerzitního vzdělání, což se projevilo o něco později než v zakladatelské době, nehledě na to, že univerzita brzy pocítila svá omezení jak personální, tak organizační i finanční.
Otázka položená v úvodu si ale žádá odpověď ze současného stanoviska. Tedy: žijeme myšlenkami, na nichž vznikla naše univerzita? Ano, pokud se nebojíme si přiznat, že tyto myšlenky jsou do značné míry ambivalentní již od počátku, což souvisí s rozeklaností moderní doby. Aktuálně si můžeme stejně vytvářet a dotvářet jak takzvaný zakladatelský mýtus, tak se vztahovat ke starým univerzitním idejím středověkého světa nebo k nejnovějším liberálním výstřelkům v oblasti vzdělávání a výuky. Fantazii se v této oblasti meze nekladou, což je dobře.
Masarykova univerzita prožila končící rok ve znamení stoletého výročí od svého vzniku. K čemu slouží výročí, pokud ho vezmeme vážně a nevyužijeme ho jen jako příležitost k poplácávání po ramenou? V první řadě k pravdivému ohledání vlastní historie. Ta nemusí být totiž ani krásná, a může dokonce i bolet. Univerzita totiž žije ve společnosti a se společností a všechny události zanechávají šrámy na jejím pomyslném těle. Univerzita zakusila jak totální přetržku své činnosti za druhé světové války, tak úpadek svého étosu v době komunistického režimu. Tedy dvě diskontinuitní období, přičemž to první bylo ohrožující existenčně, to druhé existenciálně. V prvním případě šlo o ohrožení zvnějšku, ve druhém spíše zevnitř. Vyberte si, co je horší, pokud je to možné.
Výročí slouží také k ohledání přítomnosti. Jak to je s univerzitou dnes, při vědomí třicetiletého svobodného vývoje. Jednotlivá výročí se zde kombinují, až to bere dech. Zde není možné nekonstatovat: Masarykova univerzita udělala v době svobody ohromný skok kupředu, který se rovněž propojuje se skokem celé společnosti, se skokem regionu, v němž univerzita působí. Stačí si to ukázat jen na dvou příkladech: na tváři města Brna, které se během posledních dekád proměnilo na město „mladé“, se studentskou každodenností, které si všímají zejména zahraniční návštěvníci a obdivují ji. A druhým příkladem je stavba a život stále se rozvíjejícího kampusu, který vytváří druhé univerzitní centrum vedle centra městského, starobylého a také potřebnou infrastrukturu, opět pozitivně vnímanou zahraničím.
A v neposlední řadě mají každá výročí rovinu symbolickou, skoro by se dalo říci magickou, neboť působí to, co označují. Všechno to slavení, festivaly, filmy ve Scale, science slamy propojené s jinými vysokoškolskými institucemi, udílení pamětních medailí, koncerty a další akce nejsou samoúčelnými podniky tehdy, když upozorňují na to, že univerzita žije nejen jako prostý souhrn svých součástí, ale jako jednota v mnohosti.
Rok 2019 byl rokem slavení a to je v dnešní době zapotřebí i z hlediska antropologického. Slavením si totiž nejenom cosi připomínáme, slavením také zapomínáme – na starosti všedního dne, na všelijaká pracovní trápení, na tisíc problémů s vlastními výkony, na ponuré výkaznictví, na zbytnělou byrokracii. U slavení prožíváme přítomnost, v níž je nám dobře. V tomto smyslu byl rok 2019 pro univerzitu úspěšný a plodný.
Autor je historik a prorektor Masarykovy univerzity pro personální a akademické záležitosti.
